Po zhlédnutí čtyřhodinového hraného dokumentu HOŘÍCÍ KEŘ na DVD se vnucuje několik otázek, na které není jasná odpověď:
(1) Jde o krátký seriál či o dlouhý film?(2) Dokument je o začátku normalizace, o Palachovi, či o žalobě proti Vilému Novému?
(3) Film je spíše dokumentem nebo poselstvím?
(1) Zdlouhavé záběry jsou typické pro seriál, který se snaží protahovat natáčecí čas, ale nepřítomnost více nezávislých motivů ukazuje spíše na jednodílný film.
(2) Film žádná důležitá fakta o normalizaci ani o Palachovi nepřináší, takže nejpravděpodobnějším předmětem dokumentu je historicky zcela nepodstatná epizoda soudního sporu s Vilémem Novým, ale historické skutečnosti z procesu jsou ve filmu zcela překrouceny.
(3) Na dokument se film příliš rozptyluje nepodstatnými či fiktivními epizodami; zbytečná je například nejasná postava kolegy obhájkyně Dagmar Burešové i postava sympatického vyšetřovatele komunistické Veřejné Bezpečnosti. Na druhé straně, film postrádá jakékoli poselství, protože film nechává mnohokrát zaznít oficiální názor o pomatenosti Palacha a mlčí o smyslu jeho oběti.
Film není dokumentární, ani zábavný a ani umělecký. V pozitivním případě by šlo film hodnotit jako ne zcela úspěšný pokus o popis začátku normalizace – kdyby autoři svůj miniseriál nakonec sestřihali na 90 minut. V negativním případě jde o úspěšný pokus filmařů zneužít hrdinství Jana Palacha a Jana Zajíce k prosazení se na filmovém nebi.
Film není dokumentární, ani zábavný a ani umělecký. V pozitivním případě by šlo film hodnotit jako ne zcela úspěšný pokus o popis začátku normalizace – kdyby autoři svůj miniseriál nakonec sestřihali na 90 minut. V negativním případě jde o úspěšný pokus filmařů zneužít hrdinství Jana Palacha a Jana Zajíce k prosazení se na filmovém nebi.
Film o Palachovi?
Tvůrci filmu o Palachovi si volbou tématu rovnou zajistili určitou beztrestnost pro případ neúspěchu, stejně jako autoři různých filmů o holokaustu, neboť tito autoři se spoléhají na to, že závažnost tématu svazuje ruce kritikům. Autoři, kteří si na taková závažná témata troufají, by měli usilovat o historickou přesnost, a pokud jim to jejich talent dovolí, o určité poselství a uměleckou hodnotu. Bez špetky historické přesnosti i bez poselství, plánovitě využil tématu holokaustu k dosažení filmového úspěchu například Roberto Benigni ve filmu „Život je krásný“, který mnoha lidem připadal zábavný. Steven Spielberg dosáhl s holokaustem úspěchu ve filmu „Šindlerův seznam“, který sice postrádal uměleckou hodnotu i poselství, ale byl alespoň historicky přesný, i když byl poněkud zdlouhavý. „Hořící keř“ se řadí k úspěšným zdlouhavým filmům bez umělecké hodnoty, bez historické přesnosti a bez poselství. Jaký smysl měl holokaust? Jaký smysl měla Palachova oběť? Filmaři neusilují o odpovědi na těžké otázky, ale o komerční úspěch.
K čemu byla dobrá Palachova oběť?
Z hlediska většiny lidí v roce 1969 bylo Palachovo sebeupálení obdivuhodným činem, kterým chtěl Palach lidi vyburcovat z letargie k odporu proti sovětské okupaci Československa, i když šlo o zcela marný pokus, protože proti moci komunistů podle názoru oné většiny nešlo nic dělat, a vlastně ani nemělo smysl nic dělat; český národ je příliš malý a osamocený, Západ Československo zradil, a sovětská vláda byla historicky nutná a nezměnitelná. Palachova oběť byla proto podle většiny zbytečná. Většina lidí si stanovila míru kompromisu a kolaborace s komunistickým režimem a svou červenou linii, kterou se pokusí nepřekročit, které odpovídala určitá životní úroveň a úroveň pohodlí; víc než polovina lidí byla rozhodnuta nevstoupit do komunistické strany, někteří odmítli vstoupit i do komunistické mládeže, a několik málo dokonce i do odborové organizace. Pro komunisty formálně volilo 99,7% občanů, jen asi 20 tisíc lidí v Česku dávalo najevo odpor svou neúčastí v nesvobodných volbách. Určitě mnoho z těch, kteří si dali alespoň nějakou hranici, bylo inspirováno Palachovým činem, který takto určitý vliv na každodenní život země získal. Ale skeptici mohli v roce 1989 shrnout situaci tak, že bylo zbytečné se upalovat, stačilo sklonit se a čekat 20 let, a Sověti odešli sami.
Ale Palachova oběť nebyla ve své době a na tomto místě víc zbytečná, než jakýkoli čin, který je hrdinský, i když nevede k okamžitému úspěchu. Voják, který hrdinným příkladem strhává ostatní, přispěl k vítězství, ale „zbytečně se obětoval“ v bitvě, která nakonec skončila prohrou. Každý z těch stovek tisíc lidí, kteří se dojali na Palachově pohřbu a pak 20 let kolaborovali z komunisty, měl pravdu v tom, že Palachova oběť byla teď a tady zbytečná – a každý z nich přispěl k té zbytečnosti. Z absolutního hlediska však není žádná oběť zbytečná, jako není zbytečná slušnost, krásné dílo nebo přírodní zákon. Palachův čin pomohl zviditelnit tu často rozmazanou hranici mezi dobrem a zlem; komunistický režim, který stál čelně proti Palachovi, representoval čisté zlo, zatímco ti, kteří se nechali jeho činem inspirovat v osobním životě, stáli na té druhé straně.
Palach stojí na straně světla a jeho odpůrci a pomlouvači na straně tmy
Palach byl „pochodeň číslo jedna“ podle plánu, který se svými hrdinnými přáteli připravoval. Československá komunistická strana s podporou své policie a sovětské KGB prezentovala Palachův čin jako pomatenost či v nejlepším případě jako poblouznění mladého naivního člověka svedeného zákeřnými odpůrci socialismu na scestí. Sebeupálení Palachova následovníka Jana Zajíce se již podařilo komunistům téměř utajit, a o jeho dalších následnících [1], z nichž nejznámější je Evžen Plocek, jsme se dozvěděli až po pádu komunismu. Ve svém dopise, komunisty utajeném na desítky let, napsal Jan Zajíc rodičům mimo jiné [2]:
„…Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit…Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv…Nenechejte ze mě udělat blázna...“
Na protest proti okupaci Československa se upálili lidé i v Polsku, Maďarsku a v Sovětském svazu [3], ale uprostřed komunistické informační tmy jsme se o všech těch pochodních tenkrát nedozvěděli. Smysl měla i Palachova oběť, o níž jsme tenkrát věděli, i Plockova oběť a další oběti, o nichž se dozvídáme teprve po letech. Stejně jako má smysl nepoznaný přírodní zákon, který má na nás vliv, i když jej neznáme, tak má smysl i oběť těch, o níž se dozvědí až naši potomci či nikdy nikdo. Pro lidi, kteří dávají přednost světlu před tmou, mají pochodně smysl, ale pro hledače komerčního úspěchu nikoliv.
[1] http://www.janpalach.cz/en/default/jan-palach/nasledovnici
[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zaj%C3%ADc
[3] http://www.janpalach.cz/en/default/zive-pochodne