20. 9. 2016

Morálka Václava Havla a jeho rodiny - doložená fakta o jejich životě jsou málo lichotivá

Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst. Následující pozorování jsou vybrána z několika dostupných a spolehlivých zdrojů uvedených na konci článku, v textu jsou citace s číslem stránky. Nejde o dedukce ale o zcela jasná fakta, i když selektovaná z určitého hlediska – z hlediska morálky, na níž se Havel neustále odvolával. Jde o typickou Kafkovsko-Haškovsko-Cimrmanovskou situaci: člověk, který psal o životě v pravdě, žil v
polopravdě. Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí. Následující článek, který je upravenou verzí mého předchozího textu, byl publikován dnes 20. září 2016 na internetových novinách Neviditelný pes, ale po několika hodinách byl stažen a mně byl sdělen důvod, že "článek je zbytečný, jelikož Havel není pro současnou politiku už významný a řada informací o něm i jeho rodině je už beztak dávno známá".

Rodiče Havla byli vždy v kontaktu se slavnými a důležitými lidmi. Byli oddáni primátorem Prahy advokátem Baxou (Eda, s. 34), který se v roce 1899 proslavil jako vehementní žalobce v procesu proti Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, za jehož nevinu se postavil Masaryk. Za první republiky získala Havlova rodina pomocí politického oportunismu a i vyložené korupce významné postavení ve výrobě filmů a faktický monopol na promítání cizích filmů (Dan, s. 21). Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády (Luk, s. 212). Strýc Miloš Havel nejen pasívně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem (Dan, s. 18). Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů (Luk, s. 138). Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka (Eda, s. 79). Po válce byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem. Speciální vztahy rodiny s komunistickým režimem se ukázaly, když si Havlův otec přes policejní vyšetřování udržel vedoucí místo (Eda, s. 57-58; Dan, s. 24, 27), když byl Havlův dědeček z matčiny strany souzen za otevřenou kolaboraci s Němci a osvobozen (Eda, s. 57), a když Havlova strýce Miloše tribunál národní očisty osvobodil (Dan, s. 21) a StB ho v roce 1952 nechala utéci za hranice. Strýc získal kapitál (Dan, s. 28) a v Mnichově otevřel proslulou restauraci Zlatá Praha nedaleko komunisty ostře sledované stanice Svobodná Evropa. Milošův útěk na západ v době, kdy byl vyšetřován StB, je do očí bijící, ale rodina mlžila a o útěku šířila pohádková líčení (Dan, s. 27). Podle jednoho mýtu se prý podařilo podplatit StB, aby při převozu z jedné věznice do druhé nechala Miloše utéci do Mnichova (Jož, s. 50). Archiv Ministerstva vnitra jasně dosvědčuje, že Miloš podepsal spolupráci s StB (Luk, s. 219) a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla (Eda, s. 29), což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy.

Havlův otec se vyznačoval, vedle smyslu pro správné konexe, též sympatiemi k socialismu, za války i po ní (Dan, s. 24). Tyto sympatie přešly i na syna Václava, který již v roce 1949 vstoupil do ČSM a po ulici chodil v modré svazácké košili (Dan, s. 32). V době stalinských procesů v roce 1952 byl vášnivým stoupencem socialismu a odpůrcem kapitalismu (Dan, s. 38). Tyto názory si Havel udržel až do nejzralejšího věku, a sebe označoval nejen za pouhého socialistu, ale za “socialistu mravního“ (Dál, s. 13), protože slovo mravní bylo jeho nejoblíbenějším přívlastkem. Havlův idealismus zahrnoval nejen horování pro socialismus, ale též snahu „vymanit se z nadvlády techniky“ a „provést existenciální revoluci“ (Dan, s. 157). Havlův odpor k technice a k exaktnímu myšlení byl určitě upřímný, ale na opravdového revolucionáře byl příliš měkký. Podle Miloše Formana byl Havel při jednání s úřady odjakživa „to nejslušnější a nejzdvořilejší dítě“ (Eda, s. 15), podle Ivana Vyskočila byl „snaživej a nehádal se“ (Eda, s. 36), a podle Petra Uhla byly jeho slušnost a zdvořilost na hranici servility a zbabělosti (Dan, s. 206). Sám Havel se snažil vydávat svou ochotu přátelsky jednat s autoritami za „rozpačitou zdvořilost“ (Dál 130). StB kontaktovala Havla již kolem roku 1954 (Dan, s. 60) a udržovala s ním kontakt po celé trvání socialismu v Čechách (Dan, s. 60). Ve svých životopisech Havel tvrdil, že kvůli svému buržoaznímu původu byl odveden na vojnu a nemohl studovat (Eda, s. 19), ale faktem je, že byl Havel, na rozdíl od mnoha nadaných lidí, přijat na ČVUT, a školu pro nezájem opustil (Dan, s. 44). Na vojnu šel v termínu, který si kupodivu též zvolil sám (Eda, s. 23), a nakonec byl přijat i na vytouženou AMU (Eda, s. 36). Havlova hra Zahradní slavnost, komunistům nevadila, asi proto, že její styl neumožňoval přímou kritiku režimu, a Rudé Právo ji dokonce vysoce vyzdvihlo (Dan, s. 54). Havel intensivně cestoval do západních zemí již v roce 1965 (Eda, s. 60), kdy pro řadové občany byla hranice zavřena. Havel sice před přáteli dělal dojem, že švejkuje, ale příslušníci StB s ním byli spokojeni. Například v roce 1965 sám udal, že našel protistátní leták, a spolu s StB uvažoval, kdo mohl být jeho pisatelem (Dan, s. 61). Z archívů StB se ztratil hlavní Havlův svazek, ale zachovaly se záznamy rozhovorů s StB, vyšetřovací spisy a záznamy odposlechů (Dan, s. 8), a z těchto dokumentů vyplývá, že Havel policii předával jména svých známých již v šedesátých letech (Dan, s. 61). Když jej v roce 1977 policie postrašila delším uvězněním, Havel prozradil své blízké spolupracovníky (Dan, s. 131-132). Z vazby byl uvolňován a byly mu umožňovány schůzky s manželkou (Dan, s. 198). V kriminále se zapojil do soutěže o titul Vzorný pracovník (Dan, s. 171). StB umožňovala Havlovi užívat si opulentních financí zasílaných mu ze západu jeho nakladatelem a finančním agentem Klausem Junckerem (Dan, s. 188-189). Juncker byl za války pobočníkem nacistického generála Erwina Rommela (Dan, s. 55), pro svou minulost byl snadnou kořistí pro naverbování ke spolupráci s východoněmeckou tajnou službou Stasi a jeho kontakty s StB se zdají vysoce pravděpodobné (Dan, s. 173). Charakteristické pro Havla je, že s tímto bývalým nacistou navázal celoživotní přátelství (Dan, s. 55). Dokumenty Havla usvědčují, že ve vztahu s StB kapituloval (Dan, s. 135). Pro dohodu Havla s StB existují jasné indicie a Havlův životopisec Daniel Kaiser nazývá Havlovo jednání v roce 1977 „pakt s ďáblem“ (Dan, s. 131). Havel o okolnostech svého propouštění z vazby v roce 1977 a ani o pozdějším věznění příliš nemluvil (Dan, s. 136-137) a tato doba v jeho životě zůstává nejméně probádaná (Dan, s. 161).

Po propuštění z vězení měl Havel klid, a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za níž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat (Dan, s. 206). Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu (Dan, s. 210). Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali (Dan, s. 210). Přes zatýkání různých disidentů, projevovala během sametové revoluce StB o Havla až ostentativní nezájem (Dan, s. 214). 17. listopadu 1989 policie tvrdě potlačila studentskou demonstraci, ale Havlovi bylo již dva dny na to umožněno založit Občanské fórum, a v následujících dnech dostal volnou ruku při formování nového politického systému. StB měla situaci pod kontrolou a Havlovi, na rozdíl od jiných (Ref, s. 58), zajistila vstup na tribunu při všech důležitých demonstracích. Havel a jeho kamarádi vyjednávali s komunisty o charakteru budoucí vlády, přičemž se kupodivu třásli strachy před svými komunistickými partnery a před StB ještě v listopadu a prosinci (Eda, s. 154), přestože v Polsku již od června vládla Solidarita a v Maďarsku v červnu vyhlásili skončení s komunismem, a přestože 9. listopadu padla Berlínská zeď. Ještě 2. prosince si mohlo Rudé Právo dovolit pokládat Havlovi agresivní otázky a on na ně poslušně odpovídal, přičemž slíbil, že půjde „láskyplnou cestou“ a že „počítá se všemi komunisty, mezi kterými je bezpočet chytrých a nadaných lidí“ (RP, 2. 12. 1989, s. 2). Havel též údajně slíbil sovětským emisarům, že nepřipustí „hon na čarodějnice“ (Dan, s. 224), tzn. že nedovolí potrestání komunistů, a tak ho pozvala komunistická vláda na konečná jednání 15. prosince 1989 (Dan, s. 226). Za pár dnů již v televizi doporučuje do vlády komunisty, bere pod svou ochranu příslušníky policie a zároveň sebe navrhuje jako jediného kandidáta na prezidenta se slovy: „Je-li v obecném zájmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho“ (RP, 18. 12. 1989, s. 3). Zanedlouho již Rudé Právo oslavuje nového prezidenta, přičemž jen na první straně používá čtyřikrát slovo „mravnost“ a jednou dokonce slova „mravní velikost“ (RP, 30. 12. 1989, s. 1). Není pochyby, že komunisté odevzdali moc výměnou za beztrestnost a možnost dále legálně působit (Dan, s. 228). Podle pisatelky Havlova životopisu bylo předání moci provázeno, kromě neustálého strachu z StB, také "smíchem, radostí, láskou a zpěvem" (Eda, s. 154). Havlovy průpovídky, včetně hesla „nebudeme jako oni“, otupily snahy o pravdivé a spravedlivé vyrovnání s minulostí, takže falešná láska zvítězila nad pravdou a oprávněnou nenávistí.

V předmluvě k jeho životopisu od Edy Kriseové prozrazuje Havel, že se vidí jako český Ludvík XIV (Eda, s. 5), když říká: „Mohu jen doufat, že [životopis] čtenářům přiblíží nejen mne, ale i naši zemi“. Zřetelně slyšíme: „Česko – to jsem já“. Skromnost patří k oblíbených vlastnostem, kterými chtěl Havel vybavit svou podobu, ale všechna svědectví potvrzují, že Havel nepromeškal jedinou příležitost na sebe upozornit či se prosadit, i když to bylo na škodu společné věci (Dan, s. str. 69-70). Když je v Dálkovém výslechu tázán na svůj dopis Dubčekovi, odpovídá: „Já jsem kopii toho svého dávno zapomenutého dopisu náhodou nedávno našel a nejvíc mne při jeho četbě po sedmnácti letech zaujala jedna věc...“ (Dál 103). V jedné větě Havel předstírá, že starý dopis objevil náhodou, a zároveň podává připravenou analýzu morálky a jasnozřivosti jeho pisatele – náhodou sebe samého. Podobných příkladů zamýšlené skromnosti s prosakující samolibostí lze najít v Havlových textech mnoho. Havel se snažil režírovat svou image, a jestliže běhání za německými vojáky nevyškrtl ze své biografie, znamená to, že v tom ani v dospělosti nic špatného neviděl. Stejně odhalující jsou jeho „Dopisy Olze“, protože méně sebestředný člověk by tyto dopisy utajil. Nešlo o vyznání lásky muže v době izolace, ale o podrobné instrukce, jaké potraviny mu má poslat manželka, které byl před vězněním i po něm systematicky nevěrný (Dan, s. 183).

Ačkoliv o morálce Havel rád psal, vždy trpěl „rozvolněnými mravy“, jak sám nazýval užívání drog a volnější sex (Dan, s. 50). Beze studu chodil s manželkou svého nepřítomného kamaráda (Dan, s. 154) a neloajalitu své manželce žertovně nazýval „citovou odstředivostí“ (Dál, s. 137). Neloajalitou však trpěl i jeho vztah ke kolegům. Na Havlově nejúspěšnější hře Zahradní slavnost se autorsky podíleli šéf divadla Jan Grossman (Eda, str. 41) a mentor Ivan Vyskočil (Dan, s. 53), ale Havel se vzpíral přiznat jim spoluautorství, i když Vyskočil předtím Havla uvedl jako spoluautora svého pásma Autostop, a tím mu umožnil povýšit v divadle z kulisáka na autora (Dan, s. 52). K premiéře Zahradní slavnosti vytvořil průkopnickou skleněnou dekoraci Josef Svoboda, ale protože se Havlovi nelíbila, rozbil ji v noci před premiérou kladivem a zločin svedl na neznámého pachatele (Dan, s. 53). Propagoval odpouštění, ale kritiku své osobnosti neprominul nikomu, ani Karlu Krylovi. Havlovy texty se slovem mravnost hemží, ale ve skutečném životě to Havel s mravností nepřeháněl – ani když v roce 1990 nesplnil slib prezidentovat jen půl roku, ani když neoprávněně restituoval majetek, a ani když slíbil restituovaný majetek předat národu. V některých situacích se Havel zdá být machiavelistickým, či spíše mefistofelským manipulátorem. Příkladem je fakt, že jeho známá Daňa Horáková, jejíž jméno udal policii při svém zadržení v březnu 1977, získala pak v chartě neoprávněně pověst agentky StB (Dan, s. 131, 154). Neodporuje mefistofelskému obrazu, že Havel ze svých poklesků těží jejich uměleckým ztvárněním. Hra Pokoušení, inspirovaná jeho selháním při vyšetřování (Eda, s. 130), relativizuje rozdíly mezi Mefistem a Faustem. Ještě více Havel své špatné svědomí potlačil a sám před sebou se rehabilitoval v roce 1978, kdy v eseji „Moc bezmocných“ označil svůj život termínem „život v pravdě“ (Ide, s. 72). Přivlastnil si tak nenápadně heslo španělského filosofa Miguela Unamuna. Svůj arzenál mravnosti a pravdy dovršil později tím, že Gándhího heslo “pravda a láska zvítězí“ polopatisticky doplnil o dovětek “nad lží a nenávistí“. Když se později, již jako president České Republiky a vrchní velitel ozbrojených sil, aktivně zúčastnil bombardování Jugoslávie na straně albánských muslimských teroristů, nemusel se stydět, že se zpronevěřuje heslu svých milovaných hippies Make Love Not War, neboť milovníkem hippies byl i velitel evropských ozbrojených sil Solana, i americký president Clinton, který se válkou snažil odvést pozornost od svých četných skandálů. Ale jen Václav Havel dovedl tuto nespravedlivou válku zdůvodnit morálkou. Ve svém projevu v kanadské Ottawě prohlásil 29. dubna 1999: "Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, je to pravda o této válce." 

Havel psal a filosofoval. V jeho psaní je západní technologie stejně škodlivá jako komunistický teror (Ide, s. 125), a socialistická společnost je srovnávána s konzumní společností západu, i když každý věděl, že v socialistické společnosti neměli průměrní lidé co konzumovat, a v době hladomoru na Ukrajině se dokonce vyskytoval kanibalismus (Ale, s. 92). Havel se poučil z Orwellovy knihy „1984“, v níž ministerstvo policie bylo nazýváno „ministerstvem lásky“ a ministerstvo propagandy „ministerstvem pravdy“. StB musela mít radost, když v době komunistické normalizace Havel označoval západní blahobyt jako „diktát konzumu“ a západní svobodu jako „ničivou záplavou informací“ (Ide s. 128). V Moci bezmocných zařadil Havel na nejvyšší příčku ve společnosti lidi, kteří se „rozhodli žít v pravdě“ a kteří jsou „psaví“ jako on sám (Ide, s. 91). Otázka je, kam zařadit lidi, kteří se s takovým životem, třebas i v pravdě, nesmířili. Bratři Mašínové, s kterými Havel chodil do školy (Dan, s. 32), proti diktatuře nepsali ale bojovali. Oni se ovšem vždy chovali opačně než Havel – oni nezačali po únorové revoluci nosit svazáckou košili jako Havel (Dan, s. 32) a vůči StB nereagovali s rozpačitou zdvořilostí, a stejně tak neobdivovali nacisty, kteří jejich tátu popravili. Zatímco Mašínové zlo rozpoznávali bezpečně, Havel v Moci bezmocných nevidí rozdíl mezi vražedným systémem a západní demokracií (Ide, s. 128). Proto se příliš nedivíme, že vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön, který vedl vyšetřování a mučení otce Mašínů (Ota, s 28), býval hostem ve vile Havlovy rodiny na Barrandově (Luk, s 212). V červnu 1942, kdy otec Mašínů pronesl před popravou slova „Ať žije Československá republika“ (Ota, s. 38), organizovala Havlova rodina setkání českých umělců v Národním Divadle na podporu německé říše (Luk, s. 173). Československo, za které otec Mašínů s mnoha dalšími zemřel, bylo později rozpuštěno za prezidentování Václava Havla.

Havlův život v pravdě se zdá absurdnější než všechny jeho absurdní hry dohromady. Bylo absurdní žít v pravdě a ignorovat hrdiny z padesátých let – jejich starostí nebylo dostat do vězení čokoládu z tuzexu, ale překonat zranění způsobená mučením a dojít na popravu vzpřímeni, jak dosvědčila Dagmar Šimková, která byla zavřena 14 let (Dag, s. 36). Absurdním jevem byl filosof, který údajně prochází krizí své identity a přitom se portrétuje při zkoušení nového trička či džín, jak bylo Havla na fotkách často vidět (LN, s. 68, 98). Bylo absurdní být filosofem a zároveň veřejně prosit o majetek po své rodině, která kolaborovala s nacisty, a pak vést finanční transakce s firmou Chemapol a bývalými agenty StB. Zcela absurdním byl obdivovatel hippies, který vedl válku proti civilním obyvatelům spřáteleného státu. Nejabsurdnější však je, že se tomuto filosofovi podařilo častým opakováním slov „mravnost“ a „pravda“ stát se hrdinou a morálním vzorem nejen pro Rudé Právo, ale i pro mnoho důvěřivých lidí.

Morálním vzorem se stal člověk, který ignoroval kolaboraci své rodiny s nacisty i komunisty a který se handrkoval o peníze. Hrdinou se stal člověk s temnou minulostí, který sice couvnul, ale své couvnutí umělecky zpracoval. Nad rozumný čin byla povýšena slova, a to dokonce zmatená a škobrtavá. On říkal, že nebudeme jako oni, ale oni ho poslali, a tak falešná láska a lež zvítězily nad nenávistí ke zlu a pravdou.


Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis, 1991. (zkráceně Eda)
Daniel Kaiser: Disident, Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009. (Dan)
Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Libri, 2007. (Luk)
Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou. Melantrich, 1992. (Jož)
Václav Havel: Dálkový výslech. Melantrich, 1989. (Dál)
Václav Havel: O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990. (Ide)
Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů. Doplněk, 1999. (Ale)
Ota Rambousek: Jenom ne strach. Edice RR, Praha, 1990. (Ota)
Dagmar Šimková: Byli jsme tam taky. Praha, 2011. (Dag)
Lidové noviny: Václav Havel. Speciál Lidových Novin, Prosinec 2011. (LN)
Rudé Právo: Prosinec 1989. (RP)
Reflex: K. Hvížďala o L. Vaculíkovi. Červenec 2006, č. 29. (Ref)
Projev: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=105_aj_projevy.html&typ=HTML