Svátek práce je svátek anarchistů a teroristů – lumpenproletáři celého světa se spojili ke společné oslavě

Na dělnickém shromáždění v Chicagu 3. května 1886 napadli násilní aktivisté údajné stávkokaze. Policie snažící se udržet pořádek dva násilníky zastřelila. Anarchisté, především německého původu, usilující o svržení kapitalismu v ozbrojeném boji, ihned svolali protestní shromáždění s heslem „do zbraně“. Následujícího dne se shromáždilo několik tisíc lidí na Haymarket Square v  Chicagu  (zde). Vše  probíhalo poklidně, ale  když po skončení  projevů vyzvala policie zbytky shromážděných, aby se

rozešly, byla na policisty hozena bomba. Policie začala střílet, a střelba byla z davu anarchistů opětována. Nepokoje skončily smrtí čtyř shromážděných a sedmi policistů. Tato událost vstoupila díky propagandě levicových aktivistů do povědomí jako nepokoje v Haymarket a vedla k zavedení 1. května jako svátku práce.

Idealističtí teroristé, často známější osobnosti z řad lépe situovaných vrstev, jsou historií oblíbenější než trpěliví dělníci dodržující zákon, a na jejich paměť se nakonec slaví První máj jako Svátek práce. Již na základní škole jsme ve třídě četli Nerudův fejeton o prvomájovém průvodu v roce 1890: „…železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické… takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy… dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor… projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se… tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou“ (zde).

Nerudovy sentimentální a naivní úvahy o dělnické moci ukazují na přesvědčivost levicové propagandy napříč stoletími; chudák Neruda se naštěstí nedožil koncentračních táborů a uranových dolů po vítězství údajných dělníků nad svobodou a logikou. V Sovětském svazu byly oslavy 1. máje zavedeny hned v roce 1918 a proběhly samozřejmě za účasti Lenina; součástí oslav byla v SSSR často i vojenská přehlídka. Oficiálním svátkem se 1. máj stal i v nacistickém Německu v roce 1933 hned po nástupu Hitlerovy dělnické strany k moci jako Den národní práce (zde, zde). V roce 1941 se slavnostní přehlídky v Moskvě za Německo zúčastnili i nacističtí generálové Ernst-August Köstring a Franz Halder (necelé dva měsíce před napadením SSSR). Takže původně anarchistický svátek byl paradoxně (nebo přirozeně?) převzat i teroristickými režimy.

Mladší již neví, jak slavnostní atmosféru kolem tohoto svátku vytvářeli komunisté i v Česku. Jako malé děti jsme se radovaly, nebyla škola, a taky jsme třeba mohly procházet Letenským tunelem, protože byla zastavena doprava. Ve škole děti vyráběly mávátka; mladším může AI vysvětlit co to je: „Historický symbol (socialismus): Nejčastěji jde o papírové či látkové třásně, praporky nebo květiny na špejli, kterými děti (i dospělí) povinně mávali při prvomájových průvodech (1. máj) za minulého režimu.“ Kromě toho téměř všichni občané měli všechna okna ozdobena nalevo sovětským a napravo českým praporkem (nebo naopak, už jsem zapomněl). Kontrolóři procházeli všemi ulicemi a zapisovali ty, kteří neměli praporky v pořádku; těm se pak v posudku objevilo: „Má negativní vztah k socialismu, okna nezdobí“. Po příchodu sovětských vojáků v roce 1968 velká část občanů okna zdobit přestala.

Ovšem na veřejných budovách mohutná výzdoba pokračovala i za normalizace, a stejně tak pokračovala povinná účast v masovém průvodu. Každý, kdo něco „od nich“ (tzn. „od těch komoušů“) chtěl, musel občas ukázat dobrou vůli a v průvodu se ukázat. Markantní to bylo třeba u umělců, hlavně slavných. Pamatuji, jak ve zprávách s oblibou ukazovali populární umělce, jak míjejí pod tribunou s nejvyššími komunisty, klaní se a přehnaně srdečně mávají.

Inklinujeme k pesimismu a nevážíme si toho co máme. Na Prvního máje bychom se měli radovat nejen z nastávajícího jara, ale i z toho že nikde již nejsou sovětské prapory a vůbec žádná výzdoba na veřejných budovách. Že na veřejných funkcích ještě občas vidíme pozůstatky z oněch dob? – nebuďme škarohlídové a radujme se z toho pozitivního.