Polemika – čekání na správnou chvíli (když tě fackují) – úvaha popisující podrobení národa jako chytrou strategii

Stejně jako lidé i národy se podle názoru Vratislava Hlubučka mohou rozhodovat buď emocionálně nebo rozumově, a v českých dějinách posledních sta let převažovalo podle něho spíše to rozumové jednání (zde). Období od získání samostatnosti v roce 1918 až po návrat demokracie v roce 1989 popisuje autor takto: „(1918) Získali jsme samostatnost na Rakousku-Uhersku po jeho  prohře v  první světové  válce… to byla ta správná  chvíle… (1938)  Národní  hrdost velela bránit svůj stát… nebyla však ta

správná chvíle na ozbrojenou obranu… naše vláda se tehdy zachovala správně… rozumově a ne emocionálně… počkali jsme si na tu správnou chvíli, až spojenci Hitlera porazí… (1948) Místo občanské války… jsme komunisty sami zvolili… ale byla tehdy nějaká reálná alternativa? Stalin by stejně použil sílu… (1989) Znovuzískání svobody bylo počkáním na tu správnou chvíli… jeho sametovost jen podtrhla náš přístup… Ve všech těchto případech jsme minimalizovali oběti na životech… řada lidí bude poukazovat na to, že jsme také něco morálně ztratili… Ukrajinci získali pověst hrdinného národa, ale… s rozbitou infrastrukturou až přijde ta správná chvíle nebudou připraveni využít ji tak jako my“ (zde).

Autor chválí, že ve všech kritických dějinných okamžicích se podle něho „čekalo na tu správnou chvíli“ (1918: Rakousko prohrálo a to byla ta správná chvíle, 1938: počkali jsme na tu správnou chvíli až spojenci Hitlera porazí, 1989: získání svobody bylo počkáním na tu správnou chvíli). Čekalo se, až někdo jiný něco udělá. Jen jednou se v té chvíli něco aktivně podniklo, a to bohužel proti zájmům národa a pro tu špatnou stranu (1948: jsme komunisty raději sami zvolili). Celá údajná racionalita a vyhnutí se emocionalitě tedy spočívalo v čekání (v roce 1918 šlo o několikasetleté čekání?) a přijetí toho, co bylo vnějšími silami nadiktováno, kromě roku 1948, kdy se něco udělalo ale na špatné straně. Emocionalita ani racionalita s oněmi událostmi zřejmě nesouvisí. Spíš jde o strach z konfliktu a o vědomí možných těžkých následků. Ve světle takového strachu je Hlubučkův úhel pohledu zcela legitimní. Problém je, že tento úhel pohledu bere smysl všemu aktivnímu a statečnému, včetně třeba obraně Ukrajiny před agresorem.

Hlubučkův úhel pohledu a strach z obrany (samozřejmě proti silnějšímu nepříteli, obranu proti slabému nemá cenu uvažovat) je pochopitelný, ale odsuzuje k bezvýznamnosti lidi jako byli Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Mašín ml., Ctirad Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda, Zbyněk Janata, Milada Horáková, Jan Palach, Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Evžen Plocek, a mnohé další. Lidé zaujímající úhel pohledu o 180° otočený od úhlu pana Vratislava Hlubučka nazývají výše jmenované termínem „hrdina“. Hrdina je člověk, který když dostane facku, nečeká na příhodný okamžik, až ji násilníkovi někdo jiný vrátí. Výše zmíněný Hlubučkův popis událostí z let 1918-1989 by se asi oněm hrdinům jevil jako pohled otroka, který je zbaven vůle se bránit a svůj strach interpretuje jako chytrou strategii. Aby nezůstal nikdo na pochybách, zakončuje Hlubuček svůj text vysvětlením, že jak boj tak kapitulace vyžadují stejnou míru odvahy: „Národy reagují na ohrožení různě – některé volí dočasné podvolení a čekají… a jiné zaplatí cenu v podobě lidských životů… obě cesty vyžadují odvahu“.

Hlubučkův text ignoruje existenci hrdinů (a vlastně je uráží, když je považuje za produkty nezvládnutých emocí), a navíc smazává morální rozdíly mezi těmi, kdo se brání násilí a těmi, kdo se násilí podvolují, a obecně mezí aktivními a pasivními lidmi. Kdyby se všichni řídili touto strategií a „čekali na správnou chvíli", tak by nikdy správná chvíle nepřišla – nikdy by se ničeho nedosáhlo. Vůbec je celá úvaha v souladu s levicovým matením pojmů (svoboda je otroctví, atpod.) a v souladu s progresivistickým mazáním rozdílů mezi opaky: mezi morálním a nemorálním, mezi deviantním a normálním, mezi civilizovaným a barbarským, mezi vrahem a zavražděným, mezi muži a ženami, atpod. Je třeba říct jasně, že kdo se brání a zaplatí lidskými životy je hrdina, a kdo se podvolí není hrdina. Oba přístupy jsou lidské, ale nevyžadují stejnou odvahu. Vyjádřeno neprogresivním jazykem: když někoho fackují a on se brání je hrdina, když ale čeká na správnou chvíli, až za něho facky útočníkovi někdo vrátí, tak je zbabělec.