Je nespravedlivé nazývat období socialismu totalitou? podle mnohých nebylo období před Sametovou revolucí zas až tak špatné

Za všech režimů lze zažít šťastné chvíle, a radostné vzpomínky na mládí mohou někdy potlačit vzpomínky na méně pozitivní aspekty života. Někteří zase relativizují komunistické zlo proto, aby rehabilitovali svou nečinnost v té době nebo dokonce svou aktivní podporu tehdejšímu režimu. Komunistický teror byl v Česku samozřejmě mnohem méně destruktivní než nacistický, ale to neznamená, že bychom si měli období mezi lety 1945 až 1989 idealizovat a pro budoucnost jeho pravý charakter falšovat.

Například podle názoru publikovaného nedávno v Lidovkách se nehodí slovo „totalita“ pro celé období 1948-1989 komunistické vlády v Česku (zde). Auror říká: „…nedá mi to nereagovat na časté zkreslování toho, jaký že ten režim byl, a zvláště na to, máme-li mu říkat ,totalitní’… Obávám se, že dnešní mladí lidé si myslí, že … komunisté byli zlí lidé, kteří se snažili ostatním spoluobčanům co nejvíc škodit a znepříjemňovat život, a že sovětská ,okupace’ byla v podstatě stejná jako ta nacistická.“ Takže právě kvůli oněm mladým lidem musíme konstatovat, že výše uvedené úvahy jsou fejk a úplný blábol. Autorovi hlavně vadí, že ono „přehánění ,totalitních hrůz’ je dodnes využíváno hlavně jako docela úspěšný nástroj diskreditace jakékoli levice“.

Každý i sebemladší člověk ví, že nacistická okupace byla v Česku horší než sovětská, ale v zájmu historické pravdy je třeba připomínat, že v některých zemích byla sovětská okupace opravdu stejná jako nacistická, a také že 70letá bolševická vláda způsobila národům Sovětského svazu víc škod než 4letá nacistická okupace. A také je pravda, a my co jsme tenkrát žili to musíme potvrdit, že komunisté byli často zlí lidé (i když ne všichni), kteří se snažili ostatním spoluobčanům co nejvíc škodit a znepříjemňovat život. Mladí mají vědět, že komunistická zvěrstva byla tak strašná, že je slovně ani přehnat nelze; v Česku jsme měli štěstí, to ale chybělo v Polsku, a ještě méně v SSSR, Číně, Vietnamu, Kambodži a nejhrůzněji v Severní Koreji. Realistická líčení oněch hrůz by správně levici diskreditovat měla.

V některých úsecích onoho českého socialismu, 1965-1968, zmíněný autor prý „žil v kulturně bohaté a rozmanité společnosti, a zvláště v posledním roce tohoto období i ve skutečné svobodě“; autorovi nevadí, že ta údajná rozmanitost trvala jen tři roky a že i během ní StB produkovala politické vězně. Autorova údajná „skutečná svoboda“ trvala méně než rok, protože již v srpnu přijely tanky, ale to autor oslabuje tvrzením, že v některých demokratických zemích to bylo ještě horší, neboť vedly koloniální války, jež způsobily víc obětí než socialismus v Česku. Autor argumentačně ustrnul na úrovni oněch, „ne tak zlých“, komunistů; ti na stížnosti, že v obchodech není maso, opáčili tvrzením, že v USA se zase lynčují černoši. (Faktem je, že socialismus zabil mnohem víc lidí než všechny koloniální války dohromady, nemluvě o tom, že třeba USA nebo Švédsko koloniální války nevedly.)

Smířlivost k starému režimu může být spojena s mladickou naivitou nebo stařeckou senilitou, ale pamětníci by měli připomenout, že i v těch nejliberálnějších šedesátých letech v kriminálech nechyběli političtí vězni, zatímco v obchodech chybělo úplně vše. Po celé období komunistické vlády řádila totální cenzura, kdo něco chtěl (třeba vystudovat) musel papouškovat marx-leninismus, komunisty volilo 99,7 % obyvatel, StB během let nasadila mezi obyvatele Československa snad až 200 000 donašečů, hranice byly zaminovány, životní prostředí destruováno a lidé v průměru umírali v 64 letech. Proč by někomu, kdo není naivní nebo senilní, vadil termín „totalitní“ pro starý režim? Možná režimu v něčem ustoupil a zmírněním jeho negativ zmírní i svou vinu?

Autor zmíněného článku udělal za komunismu kariéru v prestižním výzkumném ústavu, a dokonce mohl v době tuhé normalizace pracovat v USA, za což se trochu omlouvá (zde); to mu umožnilo dosáhnout nejvyšších vědeckých hodností a pozic i po Sametové revoluci (zde). Byl členem svazu mladých komunistů, tenkrát zvaném Socialistický svaz mládeže (SSM), což ještě není zločin; ani členové Hitlerjugend se nemuseli dopustit ničeho zlého; prostě se to tenkrát tak dělalo, šlo se v davu. Zmýlit se může každý. Není však překvapivé, že pomýlený autor se zmýlil ve svém životě i v jiných životních situacích: za kovidové hysterie šel opět v davu a propagoval všeobecně populární škodlivé praktiky (zde, zde, zde), přičemž dehonestoval každého, kdo měl jiný názor, využívaje svého postavení. Přestože je biochemik, nenamáhal se nastudovat si základní fakta o respiračních infekcích a snažil se delegitimovat odborníky na tyto infekce tím, že je označil za dezinformátory (zde, zde). Jeho odborné selhání bylo později podrobně dokumentováno (zde).

Každý se může někdy splést a omylem v diskusi hájit mylné stanovisko, i když ne každý tak nevybíravě útočí na své protivníky, kteří navíc mají pravdu, a ne každý se přes svoje omyly vždy znovu žene do dalších veřejných diskusí na nesprávné straně. Když všechny Evropany děsila vyhlídka na příval islámských migrantů, náš autor podepsal v roce 2015 výzvu na podporu migrantů (zde), a když normální lidi vyděsila ruská agrese proti Ukrajině, on zorganizoval Iniciativu za mír a spravedlnost, v níž se v podstatě staví proti podpoře pro Ukrajinu (zde, zde), a dále sepsal Petici proti zbrojení (zde). Je snadné uhádnout, na kterou stranu se v konfliktu mezi Hamásem a Izraelem postavil, ale nesnadné kdy tak učinil: již v roce 2014! Napsal tehdy: „V Gaze jsou už zase každý den masakrovány desítky, ba stovky civilistů, včetně malých dětí (zde)“. Předběhl tak dnešní konflikt a odsuzování Izraele o devět let, a pravidelně pokračuje v ostrých útocích proti napadenému Izraeli až dodnes (zde, zde, zde, zde).     

Když omlouval své ústupky v době komunismu, kryl se za skromný popis sebe jako obyčejného malého človíčka, co za nic nemůže, jelikož dělá to, co všichni: „Byl jsem typickým představitelem většinové části předlistopadové společnosti, toho, čemu se říkalo šedá zóna. Moji rodiče byli prostí venkovští lidé.“ Jeho přístup prostého malého člověka se mu vyplatil, dosáhl nejvyšších poct, dokonce v roce 2020 obdržel cenu Česká hlava (zde); zatímco jiní cenu dostali za konkrétní práci, například lék proti nějaké nemoci, on ji dostal „za celoživotní přínos vědě“.

Nešť, co bylo bylo, sotva bude panu profesorovi dnes někdo vyčítat něco, co udělal před 50 lety, ale vyčítat mu lze to, co dělá dnes – totiž omlouvání komunistických zločinů, čímž přispívá k falzifikaci dějin. On má postavení a prestiž, takže mladý člověk může brát vážně, když tento profesor, nositel titulu Česká hlava, říká v různých útržcích o komunistickém režimu: „…žil jsem v kulturně bohaté a rozmanité společnosti, slovo totalita je úplně absurdní, kdyby byly tenkrát svobodné volby tak by to reformní komunisté vyhráli, je trapné používat termín totalita pro celé komunistické období, jde o erozi jazyka – přece nepoužíváme pro vraždu označení genocida, ten dávno padlý režim není potřeba přičerňovat, je to nepoctivé…“ (zde). Podle tohoto pána nebyl komunistický režim totalitní. Podle něho sice vražda není genocida, ale obrana Izraele proti sadistům je. Na bláboly těchto lidí bychom měli ostře reagovat, ať již po sametové revoluci dosáhli jakéhokoli postavení.