V článku uvedená fakta a svědectví ukazují jasně, že záběry syna Muhammada a jeho otce Džámala al-Dury byly editovány arabským novinářem jménem Talal Abu Rahma a francouzskou televizí France 2. V posledním odstavci článek cituje izraelské noviny: „Smrt Muhammada al-Dury byla jedním z největších neúspěchů izraelské propagandy. Mluvčí IDF převzal odpovědnost a vydal veřejnou omluvu za údajné zabití dvanáctiletého chlapce. Když se později ukázalo, že ve skutečnosti zemřel při palestinském útoku, bylo příliš pozdě. Svět už byl přesvědčen, že ho zabili Židé. A žádná fakta, videa ani vyšetřování nemohla tento lživý dojem změnit“.
Je jasné, že autor článku i redakce Mladé fronty DNES chápou celou záležitost jako jednu z mnoha provokací arabské propagandy, ale v atmosféře celosvětové protiizraelské nenávisti nemají odvahu takový závěr uvést jako fakt nebo jako svůj názor, proto ho na závěr článku uvádějí jen ve formě citace. Jako svůj vlastní názor nebo fakt pak, bez uvozovek, autor a redakce mimochodem v článku konstatují: „Pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme. Svou verzi událostí si můžete vybrat podle toho, na jaké straně blízkovýchodního konfliktu stojíte.“ Noviny se takovým závěrem chrání před muslimskou zlobou, ťukáním na dřevo tak odhánějí všechno zlé. Strach z publikování faktů, která nejsou pro Araby a muslimy lichotivá, je pochopitelný, zvlášť po vyvraždění celé redakce Charlie Hebdo, ale to nemění nic na tom, že jde jednoznačně o oportunismus a zbabělost.
Ještě horší než oportunismus a zbabělost je však u novináře nepravda. A tvrzení článku iDNES, že pravdu se nedozvíme a že svou verzi událostí si může každý vybrat podle svého vkusu, není pravdivé. O aféře al-Dury lze najít další informace, a vše včetně progresivisty-editované anglické wikipedie (zde) ukazuje, že izraelská verze je pravdivá a arabská lživá. Vývoj událostí byl následující. Prezident Palestinské národní vlády (autonomie) Jásir Arafat naplánoval na konec září 2000 povstání (intifádu) proti Izraeli. Izrael před tím amnestoval hledaného teroristu Arafata a podle rad izraelských mírotvorců mu umožnil usídlit se blízko Jeruzaléma spolu se svými jednotkami, které Izrael vyzbrojil.
Podle dohod z Osla měli Palestinci pod vedením Arafata postupně získat vlastní stát, ale protože postup připadal aktivistickému Arafatovi pomalý a nudný, a území mu věnovaná příliš malá, rozhodl se dohody porušit a ozbrojeným bojem (intifádou) získat více. Během tohoto teroru („povstání“ v letech 2000-2005) padlo 300 izraelských vojáků a bylo zavražděno 700 izraelských civilistů. Přes tuto zradu dohod z Osla prosadila izraelská levice odpuštění Arabům a pokračující uznávání jejich autonomie. Na počátku této intifády, 28. září 2000, dostal arabský reportér Talal Abu Rahma pracující pro televizi France 2 hlášku, že na křižovatce Necarim v severní Gaze se bude dít něco důležitého. Opravdu se strhla přestřelka mezi Arafatovými ozbrojenci a izraelskými vojáky, během níž se prý objevili jakýsi otec se synem a ukryli se za jakýmisi sudy zrovna někde uprostřed palby. Abu Rahma stál „náhodou“ nedaleko oněch sudů, a kryt před palbou filmoval z několika metrů ohroženého tátu se synem a čekal až se jim něco stane; na filmu na něho táta dělal jakási gesta (snad ho poznával).
Abu Rahma své půlhodinové natáčení zastavil krátce poté, když si syn si lehl. Abu Rahma spolu s francouzskou televizí film zkrátil a po světě vykládal, že syna Izraelci zákeřně a cílevědomě zastřelili a otce těžce zranili. Editovaný film, stejně jako jedna fotka z něho, ukazující vyděšeného otce a umírajícího syna, se staly klasikou a získaly mnoho cen, stejně jako reportér Abu Rahma. Nikdo se Abu Rahmy neptal, proč 30 minut čekal na jejich zastřelení, když mohl jako francouzský kameraman zajít k Izraelcům nebo i k Arafatovým střelcům a poprosit je o zastavení palby a nechat ony chudáky evakuovat. Nikdo se neptal, proč vzalo vražedným Izraelcům 30 minut, než se trefili. France 2 dosáhla vytoužené slávy a izraelská armáda se jako vždy omluvila za možnou účast v nešťastném incidentu a slíbila vyšetření.
Podrobné vyšetřování ukázalo, že z filmu byl vystřižen konec, kde se údajně mrtvý syn hýbe. Francouzskému novináři Luc Rosenzweigovi tvrdili v nemocnici Šífa v Gaze, že zraněný Muhammad tam byl přivezen v 11 hodin dopoledne, přičemž podle France 2 se střelba odehrála až v 15 hodin odpoledne, takže Rosenzweig usoudil, že celá historka je podvrh (zde, zde). Údajně těžce zraněný otec se odmítl po incidentu nechat ošetřit izraelskými doktory a odjel do Jordánska. Francouzský politik Philippe Karsenty obvinil televizi France 2 z toho, že se podílela na zinscenování celého případu a na falšování faktů, a televize ho žalovala; během let 2006 až 2013 různé instance postupně daly za pravdu televizi, Karsentymu a nakonec opět televizi; druhá soudní instance však konstatovala, že tvrzení Abu Rahmy nejsou důvěryhodná.
Paralelně v médiích vystoupil izraelský chirurg Jehuda David s tím, že otce Džámala al-Duru ošetřoval v roce 1994 na těžká zranění po celém těle způsobená nožem a sekerou; tato stará zranění byla od roku 2000 prezentována jako následek izraelské střelby. Džámal se svými obhájci žalovali Davida za urážku na cti, ale soudy v letech 2008-2012 daly Davidovi postupně za pravdu. O zraněních Džámala se zmiňuje anglická wikipedie jako o pozůstatku po napadení jakýmisi chuligány (zde), ale hebrejská wikipedie prozrazuje, že šlo o stopy po mučení Hamásem (zde). Džámal dříve pracoval v Izraeli a jak je běžné, byl asi Hamásem obviněn ze zrady a mučen, takže se měl očistit svým a synovým mučednictvím, ať již skutečným nebo hraným. Závěry izraelské vládní komise z roku 2013 mimo jiné shrnují, že France 2 nepředložila žádné důkazy o Muhammadově smrti ani o tom, že by otec nebo syn byli zasaženi vůbec jakýmikoli střelami, a závěry dále vylučují že díry po střelách v okolí syna a otce mohly být způsobeny izraelskou střelbou (zde).
Vše, co se dá o incidentu sehnat, stejně jako naše dosavadní zkušenost s arabskou prolhaností a židovskou ochotou vzít na sebe morální zodpovědnost úplně za všechno, jasně svědčí o tom, že případ al-Dura je jen další protižidovskou provokací, jakých jsme viděli v historii stovky. Ovšem, při popisu této provokace je třeba přidat ono zaťukání na dřevo, aby se odehnalo všechno zlé a nebezpečné. Tím zaťukáním je ve zmíněném článku nejen věta o nepoznatelné pravdě, ale i mantra o tom, že intifádu zavinila návštěva politika Ariela Šarona na Chrámové hoře (Chrámová hora je uprostřed Izraele a chrámová se jmenuje proto, že na ní stál židovský chrám již 950 let př. n. l.).
Podobně píše článek iDNES i o fotce zkrvaveného mladíka, která oběhla celý svět jako důkaz izraelského útlaku, než se ukázalo, že jde o izraelského mladíka zlynčovaného Araby; zaťukáním na dřevo v tomto článku je vysvětlení, že arabské násilí bylo způsobeno „frustrací z pokračující izraelské okupace, přičemž poslední jiskřičkou se stala návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře“ (zde). Takové zaťukání na dřevo a úlitby muslimským džinům má dnes skoro každá zpráva o arabské bestialitě. Když například píše CNN Prima o zabití 1200 a únosu 250 Izraelců, vykupuje to úlitbou: „To vyvolalo brutální odvetu ze strany Izraele proti Hamásu, jehož představitel vysvětluje, že oni strávili 78 let pod okupací, pod ponížením, pod útlakem…“ (zde); když se ťuká na dřevo, exaktnost se nevyžaduje, takže je fuk, že Izrael ještě v roce 1947 neexistoval, a že do roku 1967 byla Gaza pod okupací a útlakem Egypta.
Když se píše o provokaci zorganizované občany desítek zemí proti izraelské suverenitě a úspěšném a nenásilném zásahu proti jejich lodím ze strany napadeného Izraele, zaťukání na dřevo v Lidovkách zní: „izraelský zásah bude zahrnut do vyšetřování válečných zločinů v Pásmu Gazy“ (zde). Správně píšou Lidovky, že „kdyby byl Izrael teroristou, vyměnil by Gretu a spol. za rukojmí Hamásu“, ale musí to odčinit mantrou: „navzdory válečným zločinům, které se při izraelské ofenzivě do Pásma Gazy mohly stát a v tom či onom případě zřejmě i staly“ (zde).
Takže iDNES má náhodou pravdu v tom, že u společnosti MAFRA (Mladá fronta, Lidovky, atd.) „se pravdu nejspíš nikdy nedozvíme“. Prostě ze směsky zpráv, povinných manter a pověrčivých zaklínadel se těžko skutečnost a pravda rekonstruují, obzvlášť když výmysly teroristů a sdělení počestných lidí jsou prezentovány jako dvě rovnocenné verze událostí. Opravdu je třeba stát na správné straně konfliktu, aby se člověk zorientoval a odhadl, která z možných verzí skutečnosti je ta pravá.
Žádné komentáře:
Okomentovat