Desatero – řazení přikázání podle důležitosti – záleží na tom, kdo seřazuje

Bible popisuje, jak po vyvedení židovského národa z egyptského otroctví  vystoupil  Mojžíš  na  horu Sinaj, kde dostal dvě desky s  Božími  instrukcemi.  Druhá  kniha  Mojžíšova  popisuje  v  kapitole 20 a verších  2-17 ony instrukce takto (kráceno): „Já  jsem Hospodin  (hebrejsky JHVH), tvůj  Bůh, který  tě vyvedl  ze  země  egyptské, z domu  otroctví... Nebudeš  mít  jiného Boha mimo mě… Neučiníš  si  sochy  nebo  obrazu  (modly)… Nebudeš  se  jim  klanět… Neboť  trestám  i  odměňuji… Nezneužiješ jméno

Hospodina (nevezmeš jeho jméno nadarmo)… Pamatuj na den sobotní abys jej světil… Cti otce svého a matku svou… Nezabiješ… Nesesmilníš… Nepokradeš… Nevydáš křivé svědectví… Nebudeš závidět bližnímu (nepožádáš manželky, domu, atd., bližního svého)…" Tyto instrukce jsou označeny jako „deset sdělení“ ve 28. verši 34. kapitoly – v evropských překladech jsou známy většinou jako Desatero přikázání.

Pět knih Mojžíšových obsahují stovky různých varování, zákazů a příkazů. Vše, co se v textu zdá jako pravidlo pro život, bylo mnohokrát hodnoceno a seřazeno do systémů „přikázání“. Nejuznávanější z nich je výběr 613 přikázání (hebrejsky micvot) podle filosofa Maimonida, publikován kolem roku 1170 (zde). Na otázku důležitosti jednotlivých přikázání odpovídá přísná interpretace, že všechna přikázání jsou důležitá a tvoří síť držící nás nad propastí; v jakýchkoli z nich povolíme, tak propadneme. Například 1. přikázání podle Maimonida žádá znát že je Bůh, 14. přikázání žádá milovat konvertitu k judaismu, 18. neutlačovat slabé, 19. vyhýbat se klepům o svých bližních, 20. nemstít se, 60. nebýt pověrčivý, 86. obřezávat syny, 87. odpočívat sedmý den, 95. nejíst o Jom Kipur, 180. nejíst nekošer zvířata, 477. přikázání žádá nezávidět majetek druhým. Deset známých příkázání z Druhé knihy Mojžíšovy je v Maimonidově systému mezi 613 přikázáními rozptýleno dost náhodně.

Text zmíněných veršů 2-17 bývá do „deseti přikázání“ dnes rozparcelován u židů většinou takto (zde):

1.      Já jsem Hospodin, tvůj Bůh...

2.      Nebudeš mít Boha mimo mě… Neučiníš si sochy… Nebudeš se klanět…

3.      Nevezmeš jméno Boží nadarmo…

4.      Pamatuj na sobotu…

5.      Cti otce a matku…

6.      Nezabiješ…

7.      Nesesmilníš…

8.      Nepokradeš…

9.      Nevydáš křivé svědectví (nezalžeš)…

10.  Nebudeš závidět bližnímu…

Zákaz model a klanění lze interpretovat jako příkaz nepodřizovat se falešným autoritám. Zákaz křivého svědectví lze obecněji interpretovat jako zákaz lhaní, neboť za starých časů neměl člověk mnoho příležitosti se veřejně vyslovit jinde než u soudu.

Ve 4. století přesunuli křesťané svátost soboty na neděli, aby se dále odlišili od židů. První dvě přikázání (v nich Bůh mluví v první osobě) pak někteří křesťané spojili v jedno, a aby Desatero nemuselo být přejmenováno na Devatero, byl text posledního přikázání rozdělen na dvě části (Nebudeš chtít sousedovu manželku, Nebudeš závidět sousedovi majetek, zde). Původní text lze samozřejmě editovat i jinak, a lze uvažovat i o odlišném seřazení jednotlivých přikázání, třeba podle důležitosti z hlediska „dnešního člověka“. Záleží na tom, kdo bude seřazovat. Sekulární humanista se obejde bez Božího vměšování, první tři přikázání tak zmizí, a nové Desatero se přerodí na Sedmero.

Ovšem na první místo v tomto Sedmeru se asi dostane příkaz, který by mohl mezi všemi lidmi světa zavést bezpečí a klid: „Nezabiješ“. Sotva tomu lze oponovat, zvlášť při pohledu na vražedný chaos v afrických zemích osvobodivších se z bílého kolonialismu. Hned na druhém místě se nabídne „Nepokradeš“, zvlášť při pohledu na drancování kalifornských obchodů inspirované americkými progresivisty, a také proto, že tento příkaz je důležitý k zajištění klidu pro movitého humanistu. Pro forma asi bude humanista jmenovat na třetím místě „nebudeš lhát“, protože ví, že se to od něj čeká, zvlášť kvůli dětem. Pro obecného humanistu, a tím méně pro marxistického progresivistu, nemá úcta ke starým zaostalým rodičům velký význam, takže systém snadno zjednoduší na Šestero.

Hlavním cílem progresivních humanistů je samozřejmě boj za zavedení nového spravedlivého řádu, a v tomto boji jakékoli sexuální chování neuškodí (mažeme Nesesmilníš) a ustávat v tomto boji nelze ani jeden den v týdnu (mažeme den odpočinku), takže mohou redukovat systém na Čtvero.

1.      Nezabiješ...

2.      Nepokradeš…

3.      Nezalžeš…

4.      Nebudeš závidět…

Závist davu lze ovšem prakticky využít, například když je třeba dav instruovat ohledně vyvlastnění majetku nepřátel, takže je účelnější vynechat i čtvrté přikázání (redukce systému na Troje); zmíněné vyvlastnění je v jejich boji oprávněné i kdyby je někdo označoval slovy krádež; a v revolučním boji za správnou věc nelze odmítnout žádný prostředek, ani křivé svědectví, a nakonec ani zabití. Systém se tak snadno rozplyne na prázdnou množinu přikázání (Nulero).

Zmíněné Nulero lze rozšířit podle potřeby o různé příkazy a zákazy v souladu se stranickou linií. Například rozšířením o jednotku dostaneme (Jednero):

1.      Budeš se řídit stranickou linií…

Dalším rozšířením lze například dostat toto (Dvoje), přijatelné například v Číně:

1.      Budeš se řídit stranickou linií…

2.      Zabiješ třídního nepřítele…

Hierarchii přikázání lze budovat různě. Islámské Desatero například připomíná spíš instrukce pro sériového vraha psané analfabetem (zde). Systém pravidel lze samozřejmě napsat méně destruktivně a každého z nás napadne nějaká úprava, ale pohled na starobylé židovské Desatero uvedené výše ukazuje, že přes své stáří (přes 3000 let) nemá daleko k celkem přijatelnému systému, podle kterého by se dalo i dnes slušně žít. 

První věta „Já jsem tvůj Bůh“ dává následujícím instrukcím autoritu bez níž není proti jakýmkoli změnám ochrana (copyright), takže jde asi o nejdůležitější ze všech „přikázání“. Druhé přikázání chrání před pověrami, falešnými autoritami a diktátory. Třetí přikázání žádá obracet se k Bohu střídmě a spoléhat se na vlastní síly kde to lze. Čtvrté přikázání nabádá ke správnému rozdělení času mezi užitek a požitek, a k rozdělení věcí na všední a sváteční. Rodiče jsou spojnicí mezi Bohem a námi, proto úcta k nim je v pátém přikázání jmenována hned za Božími záležitostmi, a ještě před zákazem běžných zločinů (zločinci většinou nemají úctu k rodičům a většinou ani nežijí v normálních rodinách). Samozřejmě lze vytvořit jiné systémy pravidel, ale tento klasický – židovsko-křesťanský – vedle nich určitě se ctí obstojí.