Bulvár miluje smrt – bulvární novináři berou zavděk nejen slavnými ale i neznámými zemřelými

Když se byznys daří, zabírá toto téma polovinu hlavních článků. Čím méně je zemřelý znám, tím upřímněji lze o něm psát, takže o potápěči, kterého sežral žralok není nutno napsat, že byl milovaným partnerem a ani se nemusí zmínit jeho jakákoli dobrá vlastnost, stačí že se uměl dobře potápět a že chutnal žralokům. U známějšího člověka se v prvních zprávách musí předstírat pieta, protože o mrtvých jen dobré; o podezření, že znásilnil sekretářku, se může eventuálně napsat až po několika dnech jako o nepotvrzených a odsouzeníhodných zprávách ze společenských sítí nebo soudních záznamů.

Bulvár občas zažívá smutnější období, kdy dlouho nikdo nezemřel, a pak je třeba přijít s novými detaily o již dříve zemřelém, buď z jeho pohřbu nebo z jeho skutečného života, protože sice o mrtvých dobré, ale pravda je pro novináře taky důležitou hodnotou. Čím pikantnější pravda, tím hodnotnější. Naneštěstí pikantnosti ze života neznámých lidí nikoho nezajímají a pikantnosti ze života známých lidí jsou chráněny jejich právníky, nebo politickými ohledy majitelů novin či jejich strachem z oněch právníků, takže senzační nadpisy jsou bohužel často následovány banalitami v obsahu.

Když dlouho nikdo neumírá, je možno se soustředit na nějakého těžce nemocného člověka, u něhož se již dá o brzké smrti mluvit – nejlépe známého člověka, v horším případě člověka z jeho okolí. Vděčným tématem je populární zpěvák. Reportáže o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu mohou sloužit třeba celý rok; zprávy o pohřebních přípravách zaberou dva týdny, ale nesmí se omylem objevit předčasně. Následují vzpomínky na pohřeb a stále pikantnější líčení ze života mladé vdovy.

Když se zpěvákův příběh vyčerpá, lze se pustit do lidí z jeho okolí, například trumpetistky ze zpěvákovy kapely, která si vzala herce proslaveného rolí čarodějníka v populární televizní komedii, jejichž dcera Bohunka se těší chatrnému zdraví a je velice dobrá šance, že tady již dlouho nebude. Příběh Bohunky lze sledovat jako seriál, od propuknutí nemoci až po zádušní mši, včetně úvah trumpetistky a čaroděje, kam letos pojedou na dovolenou.

Vděčným tématem může být smrt známého psychologa, protože ji lze skloubit s jeho filozofickými úvahami o záhrobním životě i s pikantními příběhy ze životů jeho pacientů, které ztvárnil v humoristických povídkách (i když u mnoha pacientů částečně změnil jména a adresy). Banality z dávné minulosti psychologova života, včetně podezření ze sexuálního obtěžování pacientek a ze spolupráce s StB (krycí jméno Vytroubil), nemá cenu zmiňovat, aby se neurazily zástupy milujících pacientů.

Největším ternem však je smrt všeobecně milovaného papeže. Bulvární novinář, třebas ateista s komunistickou minulostí, se neubrání slzám nad odchodem (ať již odešel kamkoli) onoho téměř svatého muže a radosti že bude dlouho o čem psát. Bylo by nespravedlivé označovat toho novináře jako hyenu či supa, jeho práce není lehká, a jeho zprávy o smrti známých i neznámých bližních přináší radost desetitisícům vděčných čtenářů.