Rozpad Západu – na které straně hledat v politice lidi dobrého srdce?

Nic není absolutní (i absolutní alkohol má v sobě trošičku vody), ale korelace je přesto jednoznačná. Na jedné straně jsou ti, kdo mají ve svém znaku, názvu či heslu pojmy jako „demokracie“, „práce“, „soucit“, „sociální rovnost“, „právo“, atpod. Mezi ně se natlačí hodně dobrodějů, kteří chtějí konat dobro za každou cenu. Nadšeně pomáhají slabým, postiženým, zločincům a třeba i sadistům, řkouce že ne vše je  černé nebo  bílé. Na druhé  straně jsou lidé váhaví, kterým věci  nejsou  hned  tak jasné, věci  jim

v podstatě připadají černé nebo bílé, a taky tuší existenci zla a dobra. Vůdci dobrodějů inklinují k  nenávisti, globální kontrole, elitismu a teroru; dobro i zlo považují za lidský konstrukt, který je třeba vykořenit a zničit spolu s těmi, kdo v ně věří.

Strany pod praporem socialismu nebo demokracie sympatizují s preferováním určitých skupin a s kontrolou obyvatel, a přirozeně si lépe rozumí s Čínou, Ruskem a muslimy než ti druzí. Kdo vedle zavilých idealistů a humanistů jde s těmi přísnějšími a násilnějšími budovateli lepšího světa? Samozřejmě že ti, kdo jsou od přírody zbabělci a udavači, ale také ti, kdo dávají přednost pohodlí před nějakými principy. Spíše jsou mezi nimi lidi lpějící na svých zálibách, výhodách a na svém úspěchu, samozřejmě herci a umělci. Právníkům stačí zvrátit pár paragrafů a jdou dál, a doktoři ze své Hippokratovy přísahy akorát vyjmou pár méněcenných skupin anebo změní definici slova „uškodit“. Je jasné, na kterou stranu se přidají kriminálníci, sotva mezi váhající a pronásledované. Kdo nemá nějaké zbytečné principy, tak pluje.

Satan má nejraději bojovníky za lidská práva, a také za práva dětí a zvířat. Není třeba vytahovat klišé o tom, že Hitler měl rád děti a psy, všichni dennodenně vidíme své sousedy, jak láskyplně pozorují svého pejska, když kaká před našimi dveřmi. Tito psi mají svá nezcizitelná práva, stejně jako jejich páníčkové, a i děti se dnes začínají těšit z práva vybrat si svého právníka a podle jeho rad se rozhodnout, jak budou vychováváni a eventuálně k jakému pohlaví se přiklonit. Bojovníci za lidská práva bojují hlavně za práva zločinců, teroristů a pedofilů. Bojovníci za práva dětí a zvířat nikdy nebojují proti sadistům, pedofilům nebo muslimům, ale pouze proti islamofobům a za práva myší v laboratořích a slepic ve volném výběhu.

Je zajímavé, jak přesně se lidé do dvou skupin rozdělí. Nedávno se v americkém Kongresu hlasovalo o znemožnění účasti v prezidentských volbách lidem, kteří nejsou občané USA; úplně všichni Republikáni hlasovali pro zajištění této podmínky, která vždy byla zákonem, i když ne přísně dodržovaným, ale téměř všichni Demokraté hlasovali proti, jelikož ilegálové je volí. Někteří američtí občané prý mají problém předložit důkaz o svém občanství, a tak jim vychází vstříc sluníčkářská pravidla umožňující spokojit se někde s pomocnými dokumenty jako je řidičský průkaz a jinde s přísahou. V USA je nejméně 13 milionů ilegálních residentů a 13 milionů legálně žijících cizinců; i jejich malá část může snadno vychýlit těsné výsledky voleb; samozřejmě, že vychýlení bude ve prospěch Demokratické strany.

Jedna skupina lidí je tak pro dodržování zákonů, a druhá je pouze pro podmíněné dodržování. Podmínkou je, že člověk jedněch názorů může zákon porušovat a člověk opačných názorů nesmí. Je to dnes vidět ve všech demokratických zemích, i včetně mého Izraele. Když zde socialisté byli u moci, byl zavřen za urážku každý demonstrant, který vykřikl: „Premiér je zrádce“. Když ve volbách zvítězily strany bez humanistických adjektiv, stoupenci humanismu dnes na demonstracích volně provolávají: „Zabijte premiéra“. Mezi kulturními elitami v Americe se zaběhlo, že o konání dobra se více stará Demokratická strana, a proto ji mnoho hollywoodských umělců volí. V dnešním globalizovaném světě však s humanismem jdou všichni umělci, ti například odsoudili údajné izraelské zločiny i na nedávném  Benátském filmovém festivalu; za nejlepší film tam mimochodem dostal cenu Pedro Almodóvar, jehož filmy byly dosud známé takovými motivy jako prostituce, znásilnění, incest, transsexualita, zvracení a močení žen na obrazovku (zde); k nim Pedro ve svém vítězném díle přidal globální oteplování.

Otázka je, zda ona „nekulturní“ polovina obyvatel, která dodržuje zákony, bude schopna uhájit demokracii, a vlastně celou západní civilizaci, před všemi těmi elitními humanisty, podporovanými bezcharakterními měšťáky, migranty a kriminálníky. Sotva, když dobrovolně přijme podmínky, které jim druhá strana vnutila. Tyto podmínky zahrnují povinnost nést trpělivě své podřadné postavení bez možnosti bránit své principy u soudů a v médiích, a nechat si líbit posměšná označení jako „extrémní pravice“, „fašisti“, „islamofobové“, „homofobové“, „popírači změn klimatu“, a mnohá další. Východní a jižní dobyvatelé již čekají, až ona „nekulturní“ polovina svůj boj prohraje, aby ji mohli zotročit – i s jejich „kulturními“ spoluobčany.