Proč byly v Izraeli patery volby během tří let? Avigdor Lieberman převedl rozhodující mandáty z pravicového do levicového tábora, jsa loutkou v rukou levicových elit

(Text je v podstatě překladem a mírnou aktualizací mého hebrejského textu z 25.4.2021 a rozšířením českého článku z  3.4. 2021)

Neřešitelná volební remíza

Během 73 let Izrael absolvoval 25 voleb (během 74 let 26 voleb) do parlamentu (Knesetu). V polovině případů se sice nekonaly pravidelně, tedy čtyři roky po předchozích volbách, ale nikdy se nestalo, aby se čtvery volby konaly v tak těsném sledu jako v letech 2019-2021 (patery volby v letech 2019-2022). Ve volbách v roce 2015 Likud a jeho spojenci získali 67 křesel v Knesetu – dost  na  sestavení  stabilní vlády. V  následujících volbách sice  zůstalo  rozdělení hlasů mezi „pravicovým“ a „nepravicovým“ blokem úplně stejné, ale Avigdor Lieberman převedl svou pravicovou stranu zvanou „Izrael je náš domov“ s jejími asi šesti mandáty do opačného tábora a tak vytvořil neřešitelnou remízu. Je těžké pochopit, proč to Lieberman udělal, a ještě těžší je pochopit, proč není příčina tak podivné a tak důležité události zkoumána do hloubky.

Těžký problém izraelské levice a pokus o jeho řešení

Od vzniku izraelského státu klesl počet příznivců levicových stran z 60 % na 15 % i méně (viz graf pro léta 1949-2019, zde). Voliči se sice přesunuli doprava, ale nejméně 75 % elit země zůstalo uvízlých v názorech minulosti. Příklad jsme viděli v roce 2018, kdy 3 ze 4 kandidátů na pozici náčelníka generálního štábu měli radikálně levicové názory (dva z nich dokonce přirovnávali stát Izrael k nacistickému Německu). Tyto elity (hodí se pro ně termín „deep state“ použitý Donaldem Trumpem pro podobné síly v USA) se nesmířily s rozpadem levicových stran a dále uplatňují svůj vliv u soudů, v médiích, armádě a v bezpečnostním aparátu, včetně zahraniční tajné služby Mosad a domácí tajné služby Šabach.

Šestina Izraelců mluví rusky (odpovídá 16 mandátům v Knesetu). Část z nich (hlavně starší, odpovídá asi 6 mandátům) čtou noviny v ruštině a jsou ovlivňováni ruskojazyčnými televizními stanicemi, jejichž počet převyšuje počet hebrejských stanic. Mají rádi silná a jednoduchá slova, například vůči Arabským nepřátelům. Politicky inklinují směrem, který v Evropě odpovídá pravici, ale díky sovětským kořenům nemají náklonost k židovskému náboženství, která charakterizuje neruskou pravici v Izraeli. Trpí spíš odporem k náboženství, a jejich zájem se častěji upíná k praktickým otázkám jako jsou různé přídavky a důchody pro přistěhovalce než k hloubání nad tahanicemi v Knesetu. Avigdor Lieberman se na ně zaměřil a využil je, když zakládal stranu „Izrael je náš domov“. Bušil pěstí do stolu a vykřikoval dobře zapamatovatelná hesla, rusky i hebrejsky.

Lieberman vyzýval k trestu smrti pro teroristy a zároveň ke zvýšení penzí pro ruské přistěhovalce. Zdánlivě se nebál dotýkat i témat, která byla v Izraeli po léta tabu, jako například transferu Arabů. Jeho ruští příznivci uvěřili, že navrhuje přesun Arabů mimo Izrael (nechápali, že by mu izraelské tajné služby vůbec nedovolily o tom mluvit). Bližší pohled ukazuje, že vlastně Liebermanův program mluvil o přesunu Arabů do samostatné Palestiny spolu s územím, na němž žijí. Jeho mlhavý a zcela nesmyslný program by tak vlastně znamenal zmenšení již tak nepatrné plochy Izraele (navrhnul například přesunout izraelské město Um al-Fachem s arabskými obyvateli do Palestiny). Jeho program tak nijak oficiálně stanovené mantinely nenarušil, a jeho příznivci si těchto „malých“ rozdílů nevšimli.

Liebermanova strana byla médii definována jako krajně pravicová, téměř fašistická, a Liebermanovi příznivci tomu věří. Ani nepochopili, že to byl Netanjahu, kdo nabídl ruským přistěhovalcům obrovské důchodové i jiné výhody, a že to byla Liebermanova neochota s Bibim spolupracovat, která vedla k tomu, že část nabídnutých výhod nebyla využita. Příznivci dávají Liebermanovi opakovaně 5 až 8 mandátů a ani nepostřehli, že se jejich vůdce přesunul v Knesetu zprava doleva. Tak se vyřešily těžké problémy izraelské levice: část mandátů byla z Bibiho tábora odvedena pryč (náhodou šlo o hlasy podle levicového hodnocení úplně nejpravicovější, skoro fašistické). Stačilo najít správný trik a prohrávané volby se levici začaly zázračně vymazávat.

Výňatky ze života Avigdora Liebermana

Lieberman emigroval ze Sovětského svazu v roce 1978 a v Izraeli absolvoval nečekaně rychlou politickou kariéru (pro přistěhovalce netypickou, Lieberman dodnes hebrejsky nemluví moc plynule). Několik let po svém příjezdu do Izraele byl jmenován tajemníkem jeruzalémské pobočky Národního svazu pracujících. V roce 1986 byl jmenován členem představenstva Ekonomické společnosti pro Jeruzalém (realitní společnost působící v oblasti akvizice pozemků). V roce 1988 se přestěhoval mezi pravicové osadníky do usedlosti Nokadim a navázal kontakt s Benjaminem Netanjahuem. V roce 1993 byl jmenován tajemníkem hnutí Likud. V roce 1996 byl jmenován ředitelem kanceláře předsedy vlády, ale za rok na tuto funkci rezignoval, prý aby se věnoval podnikání (zde).

Těžko říct, kdy se Lieberman poprvé setkal s rakouským magnátem Martinem Schlafem, podle některých zdrojů hned po opuštění Sovětského svazu ještě před svým příjezdem do Izraele. Faktem je, že v roce 2007 bývalý náčelník generálního štábu Moshe Ya'alon varoval: „Politici se kupují penězi... zapamatujte si jméno Martin Schlaff... Avigdor Lieberman opustil kancelář vlády, aby s ním mohl obchodovat... Politici, kteří dosáhli vedoucích pozic, nyní kompromitují bezpečnostní a politické zájmy státu kvůli osobnímu obohacení“ (zde). Martin Schlaff vydělal stovky milionů dolarů v době své spolupráce s východoněmeckou tajnou službou Stasi, která udržovala celou komunistickou zemi ve strachu, a která zavraždila stovky občanů snažících se utéci.

Mezi Schlaffovými přáteli byli Šimon Peres (přivedl do Izraele Arafata), Šimon Shaves (mírotvorce a ředitel kanceláře Jicchaka Rabina), Ehud Barak (levicový politik a dnes obchodník s lékařským kanabisem), Muhammad Rašíd (pravá ruka Jásira Arafata), Ehud Olmert  (trestán vězením za úplatky), Michael Chernoy (nejbližší přítel Liebermana, ruský oligarcha, obviněný v mnoha státech, například v USA za praní peněz, vydírání a vraždy) a Lieberman. Schlaffův vztah s Liebermanem byl obzvláště vřelý, například v květnu 2010 byl Lieberman pozván mezi několika nejbližšími přáteli na rodinnou oslavu narození Schlaffova syna ve Vídni (zde). Liebermanovy tajné návštěvy ve Vídni se v průběhu let opakovaly (zde).

Lieberman založil obchodní a poradenskou společnost s názvem „Stezka na východ“. Od jisté rakouské banky dostal například 3 miliony dolarů za účelem „zvýšení kurzu rublu“. Lieberman při vyšetřování v Izraeli tvrdil, že nevěděl, že osoba, která vytvořila spojení mezi ním a rakouskou bankou, byl ve skutečnosti Martin Schlaff, ale svého cíle dosáhl kontaktováním ruského novináře Arťoma Borovika, který údajně „pomocí svých styků způsobil růst směnného kurzu rublu“; Borovik později zahynul během záhadné letecké havárie.

Nejpozoruhodnější v Liebermanově kariéře je prudký nárůst jeho moci a také rychlá rezignace ze všech svých funkcí po krátké době. V roce 1997 rezignoval na funkci ředitele kanceláře předsedy vlády, v roce 2002 na funkci ministra infrastruktury, v roce 2004 odešel z pravicové koalice „Národní sjednocení“, v roce 2008 rezignoval na funkci místopředsedy vlády a ministra pro strategické záležitosti, v roce 2012 rezignoval na funkci místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí i člena politicko-bezpečnostního kabinetu, v roce 2014 rozpustil unii s Likudem, a v roce 2016 rezignoval na funkci ministra obrany.

Nápověda k vyřešení „záhady zvané Lieberman"

Mnoho novinářů se ptá, proč se Lieberman rozhodl jít za každou cenu proti Bibimu (zde). V rozhovoru pro noviny Maariv v roce 2019 se Lieberman rozhodl tento důvod konečně zveřejnit (zde). Tvrdil, že „mu na konci roku 1998 v ústředí Likudu někdo řekl, že ho Netanjahu ve štábu nechce, protože v něm vidí volební břemeno“. A tak se Lieberman urazil a prý si řekl: „Ukáži mu, zač je toho loket" (hebrejsky se říká „ukážu mu kudy chčije ryba“) a dále redaktorovi Maarivu vysvětlil: „Víte, když mě naštvou, tak začnu kopat". Vysvětlení je zcela směšné a samozřejmě nepřesvědčivé, vždyť i po roce 1998 se Lieberman vícekrát s Netanjahem spojil a byl jím jmenován dokonce do nejvyšších pozic. Důvody pro Liebermanovy sabotáže jsou jiné.

Vystěhovalcům ze Sovětského svazu nabízela KGB spolupráci, kterou bylo často nutné přijmout. Není jasné zda a jak dobrovolně nebo nedobrovolně Lieberman s KGB spolupracoval či slíbil spolupracovat, ale je jisté, že i nepatrné slabosti z jeho strany dovedly izraelské tajné služvy využít okamžitě po jeho příjezdu do Izraele. Lieberman byl také dlouhá léta podezírán a vyšetřován v souvislosti se spácháním trestných činů na území osmi různých států (zde). Začalo to podezřením, že strčil do kapsy prostředky spolku, kterému šéfoval, pak že jako poslanec Knesetu dostal miliony šekelů bokem, atd. Po zahájení prvního vyšetřování v roce 1996 se Lieberman začal věnovat obchodování s Martinem Schlaffem a v roce 1999 založil stranu „Izrael je náš dům“. V roce 2013 byly všechny jeho případy uzavřeny a brzy nato zpřetrhal svoje spojení s Netanjahem. V roce 2016 se dokonce vzdal druhé nejvyšší funkce v Izraeli, funkce ministra obrany, kterou mu Bibi dal, aby Liebermanovu nevysvětlitelnou útočnost zmírnil.

Navzdory extrémním výrokům, které nebyly jiným politikům nikdy odpuštěny, umožnily elity Liebermanovi vybudovat si „byznys a podnikání“ a pohybovat se po bývalém Sovětském svazu a také pokračovat v politické kariéře, v níž rychle získal klíčové pozice v zemi. Prosazuje boj proti „náboženskému nátlaku“ a jeho příznivci si ani nevšimli, že byl svého času v koalici s náboženskými skupinami. Navzdory Liebermanovu systematickému, skoro Streicherovskému, štvaní proti náboženství a židovským tradicím jsou prý jeho dcera i manželka věřící a praktikující židé (zde). V novinách dokonce ukázali, že jeho syn Amos měl ultraortodoxní svatbu, přestože Lieberman tvrdil, že jeho synové jsou sekulární (zde). Vše v Liebermanových pozicích, názorech, tvrzeních a rozhodnutích je falešné.

Jednotné a jediné možné vysvětlení

Martin Schlaff je, kromě svých styků s KGB a Stasi, také znám jako nadšený podporovatel dohod mezi Izraelem a arabskými teroristy, a měl mezi izraelskými mírotvorci a arabskými teroristy mnoho přátel. Je zajímavé, že v roce 2001 se Martin Schlaff chlubil, jak prostřednictvím svých kontaktů působí na zmírňování pozic izraelských pravicových politiků (zde). Je také pravda, že Netanjahu obvinil Liebermana ze „sériového svrhávání“ pravicových vlád. Seriózní politici, včetně Uzi Landaua a Jaira Šamira, opustili Liebermanovu stranu před volbami v roce 2015, asi ne náhodou. Lieberman prostě dostal úkol od svých řídících důstojníků (nejpravděpodobněji zaměstnanců Šabach neboli Shin Bet, jejichž špičky jsou nepokrytě extrémně levicové) svrhávat pravicové vlády. Tímto způsobem doufají levicové elity neutralizovat nepříznivý vývoj demokratických voleb a vrátit čas nazpět.

Lieberman měl před sebou zdánlivě zářnou kariéru, teoreticky mohl pokračovat ve funkci ministra obrany a zkusit být Bibiho nástupcem. Všechna ta kličkování byla zdánlivě proti jeho osobním zájmům. Rezignoval vždy nečekaně a se zcela nepřirozenými výmluvami. Komentátoři vše svádí na jeho velké „ego“, které prý bylo Bibim uraženo. Jeho ostentativní nenávist k Bibimu je součástí úkolu, i když jeho odpor k člověku, který mu pomáhal a kterého on zrazuje, je jistě upřímný. Zaprvé ho Bibi nikdy ničím neurazil, a zadruhé je Lieberman dost racionální, aby si zkazil finanční nebo politický zisk kvůli malým sentimentálním věcem. Pro jeho chování neexistuje jiné vysvětlení, než že je jen loutkou v rukou levicových elit. Oni ho hned po jeho příchodu do Izraele správně otypovali, nechali ho vyrůst, nechali ho vyšetřovat, a později nechali všechna vyšetřování zavřít. Není podstatné, kdy přesně Lieberman pochopil že se stal loutkou. On dělá, co mu oni nařídí – v posledních sedmi letech je to čelní boj za svržení pravicových vlád.

S hesly, jako je trest smrti pro teroristy, vojna pro ultraortodoxní židy a zajištění minimálních důchodů, Avigdor Lieberman nalákal některé rusky mluvící lidi s pravicovými inklinacemi (svůj program nikdy neprosazoval, sliby nesplnil a ničeho nedosáhl), a vyvedl je ven z pravicového tábora. Na podezíravé poznámky všímavějších lidí o jeho pochybném původu a jeho pravděpodobné kolaboraci s tajnými službami (Šabach) on cynicky odpovídá pravdivou větou: „v Izraeli není žádná osoba, která by podstoupila tolik kádrování a vyšetřování jako já “. Vrcholem cynismu, a asi také součástí jeho úkolů, je Liebermanovo oblíbené obviňování pravicových politiků, že oni jsou agenty Shin Bet. Je jasné, že byl vybrán jako nejlepší řešení problému levice ve volbách.

Těžko lze odhadnout, do jaké míry může Lieberman sám zasahovat do formulace úkolů, které plní. Možná ho tajné služby využívají i pro úkoly mimo Izrael, možná na území bývalého Sovětského svazu, když tam organizuje „obchody“. Lieberman je samozřejmě bezpečnostním rizikem, ale pod mikroskopem Šabachu a Mosadu je pečlivě hlídán, aby byl vystaven co nejmenšímu množství citlivých informací a aby mohl být v případě potřeby neutralizován. V každém případě jde o odpudivého a škodlivého člověka, a čím dřív jeho naivní voliči prohlédnou, tím lépe pro Izraelský stát.

Co vše levice pro záchranu své moci dělala, a ještě může udělat

Ve známém případu lodě zvané Altalena, použil v červnu 1948 levicový establishment zbraní proti pravicové opozici, aby v zárodku upevnil svůj mocenský monopol (zde). Ten se časem rozdrobil. Při prosazování destruktivních dohod z Osla v roce 1994 podplatil levicový establishment několik členů opozice, aby hlasovali pro dohodu; mezi podplacenými byl Gonen Segev, pozdější notorický zločinec a usvědčený špion pro Irán (zde). V roce 1995 levicový establishment nezabránil Jigalovi Amirovi (bývalému agentu Šabachu) ve vraždě předsedy vlády Rabina, který ztratil víru v dohody z Osla, takže se levice zbavila nepohodlného politika a zároveň získala záminku delegitimovat pravici. V roce 2005 dohnal levicový establishment dříve ultrapravicového Ariela Sharona ke změně politiky o 180 stupňů, takže Sharon odvedl z vládnoucího pravicového Likudu většinu hlasů do nové centristické strany Kadima prosazující cíle levice (včetně vyhnání Židů z Gazy); Likud se vrátil k vládě až po dvou volbách a po smrti Šarona. Během let se levice opakovaně pokoušela nasazovat do Likudu své příznivce, kteří se snažili Likud rozštěpit (například pokus Gideona Saara v roce 2019). V boji proti soudní reformě v roce 2023 se levici nepovedlo Likud rozštěpit zevnitř, tak se uchýlila k pouličním násilnostem a výzvám armádě ke vzpouře. Puč ze strany levice není vyloučen.