29. 4. 2023

A přece jde dál – Izrael slavil 75 let nezávislosti – z dnes 200 existujících států se podařilo přežít tak dlouho jen jedné třetině

Státy vznikají a rozpadají se před našima očima. Vyhlášení nezávislosti 50 afrických států pamatují již jen nejstarší z nás. Vznik nástupnických států po rozpadu sovětského impéria si pamatuje sotva polovina lidí, ale i mladí mohou sledovat v přímém přenosu fragmentaci například Srbska, Libye, Etiopie nebo Súdánu. Vždyť i Velká Británie to má nahnuté. Přežít 75 let jako nezávislý svobodný stát není tak jednoduché. I Česku je jen málo přes třicet. Z dnes 200 existujících států se podařilo přežít 75 let jen jedné třetině (zde).

Historikové dovedou retroaktivně vysvětlit, proč se nějaký stát rozpadl, ale lidé v reálném čase nemají ponětí, kolik ještě jejich státu zbývá času; Říman v roce 476 netušil, že se budou tento letopočet v budoucnu děti učit ve škole jako poslední rok v životě jeho státu. V tabulce datumů nezávislosti dnešních států jich je polovina mladších a polovina starších než 63 let, takže dnešní státy mají život mnohdy srovnatelně dlouhý jako lidé (zde). V případě Izraele již mnozí jeho nepřátelé i přátelé začínají předvídat jeho konec.

Jsem jen o pár let mladší než Izrael a prožil jsem v tomto státě druhou polovinu jeho i svého života. Byl jsem svědkem jeho spektakulárních úspěchů i strašlivých propadů. Po drtivých válečných úspěších přicházely destruktivní mírové iniciativy, které plody vítězství vrátily agresorům a stát se vrátil na první políčko jako ve hře Člověče nezlob se. Po zázračném přežití arabských agresí přišlo celosvětové uznání „práv palestinského lidu“. Po obdobích sucha a krize se stal Izrael světovou velmocí v odsolování mořské vody a začal dodávat vodu i svým nepřátelům. Naděje i beznaděj se střídaly po sinusovce.

V různých obdobích bylo třeba zkoumat pomeranče, jestli v nich není rtuť, koše na odpadky, jestli v nich není výbušnina, arabské pacienty, jestli v nich není časovaná nálož. Celé obyvatelstvo včetně nejmenších dětí muselo přečkávat v plynových maskách raketové útoky z Iráku, než se ukázalo, že šlo „pouze“ o klasické výbušniny, a ne otravné plyny. Mírotvorci přivezli do Izraele teroristu Jásira Arafata, aby s ním „v míru žili bok po boku“, ale on vyhodil do vzduchu desítky restaurací a autobusů, přičemž bylo zabito 1000 lidí. Na části pouště byly vysázeny háje, ale téměř všechny byly v posledních letech spáleny arabskými žháři. Každých několik měsíců dopadají spršky raket buď z Gazy na jihu nebo z Libanonu na severu. Každý týden jsou buď přejety nebo zastřeleny nebo podříznuty děti.

Společnost byla od počátku rozdělena. Na jedné straně stáli socialisté s cílem dosáhnout soužití s Araby, na druhé straně stáli vlastenci s cílem přežít s nejmenšími ztrátami. Obě strany zahrnovaly idealisty a obě se postupně shodly na jednoznačně kapitalistickém vývoji. Pod tlakem neutuchající reality se dělící čára ve společnosti posunula ve prospěch těch druhých. Levice postupně absorbovala pacifistické extrémisty a protiizraelské pseudohumanisty, a pravice vstřebala vlastenecké realisty a náboženské sionisty. Jedním ze syndromů typického Izraelce je iracionální optimismus a ten pomáhá překonávat i nepřekonatelné rozpory.

Optimismus byl často zcela neodůvodněný a nelze si nevybavit větu Credo quia absurdum. V roce 1948 dostal Izrael před svým všeobecně očekávaným zničením důležitou vojenskou podporu z Československa, jen krátce před tím, než se Stalin rozhodl jít proti Izraeli. Na druhé straně, v konfliktu 1956 donutily Spojené státy Izrael, aby se stáhl ze Sinaje, který byl spojen s izraelskou historií po více než 3000 let, byl témě neobydlen a představoval nárazník proti egyptským útokům. V obranných válkách byl Sinaj dobyt znovu v roce 1967 a uhájen v roce 1973, přesto byl pod americkým tlakem Sinaj znovu darován Egyptu.  

Zatímco USA a Evropa udržovaly Izrael na minimu jeho obranných potřeb, Sovětský svaz s plným nasazením usiloval o jeho likvidaci. Nejen, že dodával Arabským zemím zbraně a cvičil jejich teroristy, ale součástí jeho „speciálních opatření“ bylo vynalezení nového národa, kterému vlastně Izraelská země patří. Je to neprávem zapomenutý, ale právem vymyšlený národ Palestinců (parafráze z knihy „Krhútská kronika“). V dílnách KGB se tak v 60. letech minulého století objevila nejúčinnější zbraň proti vojensky obtížně porazitelnému nepříteli – národ, kterému „Židé okupují jeho zemi a vraždí jeho ženy a děti“. SSSR sice zmizel, ale jeho výtvor trvá dále, podobně jako carským Ruskem vymyšlené Protokoly sionských mudrců, které jsou dodnes jednou z nejpopulárnějších knih nejen v arabských zemích.

Vynález palestinského národa umožnil to, že je Izrael nejodsuzovanější zemí nejen v historii OSN, ale v historii vůbec. Mezinárodní soud v Haagu neustále plánuje stíhání různých Izraelců za „zločiny genocidy a apartheidu". Nejen iracionální optimismus Izraelců, ale i iracionální nenávist světa umožňují překonat ideologické rozdíly ve státu Izrael. Zdánlivé nevýhody jsou proto možná pro přežití Izraele nezbytné. Zvnějška se sice zdá, že se Izrael rozpadá, ale tady uvnitř to vypadá celkem stabilně (podobně se vyjadřují fyzikové o černé díře, která se zvnějška a zevnitř jeví opačně). Lidé se o 75. výročí radovali z volna a z rožnění, bez ohledu na soudní reformu, proti které před svátkem demonstrovalo 100 000 lidí, a pro kterou demonstrovalo den po svátku 250 000 lidí. Tady se opravdu hodí to klišé: „Co nás nezabilo to nás posílí“.

Stejně jako v lidském životě, ani v životě států neznáme dne a hodiny, ale nemá cenu se deprimovat pohledem do budoucna. Před pěti lety jsem byl mírně optimistický (jen mírně, protože nejsem rodilým Izraelcem, zde) a zůstávám tak i nadále.

2 komentáře:

  1. Dobrý den pane Guttmanne, moc děkuji za tento Váš článek, hovořící mi z duše. Přesně tak to je/bylo (Gaza, Negev, Oslo atd), přesně tak to cítím a vy jste to pojmenoval slovy. Moc se mi líbí ..po drtivých válečných úspěších přicházely destruktivní mírové iniciativy, které plody vítězství vrátily agresorům...ano, přesně, ale na druhou stranu, asi to jinak nešlo... Jako věřící člověk v tom vidím hlubší souvislost s Ježíšem Kristem a chrámem na Chrámové hoře, touhou stavět ho znovu a obnovit chrámové oběti atd.
    Petr Moravec

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju pane Moravec, jsem rád, že to cítíme stejně.

      Vymazat