8. 4. 2022

Ukrajina nám pomohla odpovědět na naši starou otázku: měli jsme se v roce 1938 bránit?

Mělo se Československo v roce 1938 bránit silnějšímu nepříteli? Ukrajina stála na počátku tohoto roku před stejnou otázkou. Před vojenským útokem vedlo Rusko intenzivní propagační kampaň zcela delegitimující právo Ukrajiny na samostatnou existenci, zcela obdobně jako Hitler proti Československu v roce 1938. V obou případech si útočník vzal za záminku údajný útlak etnické menšiny u svého menšího souseda. V obou případech měl útočník víc zbraní a ohroženému nebyli dávány velké šance na delší obranu.

Americké Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) uvažoval ve své studii z 13. ledna tohoto roku, že ruské armádě bude trvat „alespoň několik dnů bojů, než dosáhne Kyjeva a přechodů přes Dněpr“, a o národní jednotě Ukrajinců a jejich ochotě se bránit se podle této studie „dozvíme teprve až válka začne“ (zde). Dnes již víme, že po měsíci a půl bojů ztratila ruská armáda stejně vojáků jako v Afganistánu za celých deset let, a že svůj útok na Kyjev zcela zastavila.

Přes 80 let se řešila otázka, zda se mělo Československo v roce 1938 Německu bránit. Stoupenci obrany většinou mluvili o volbě mezi čestnou porážkou a potupnou kapitulací. Stoupenci kapitulace mluvili o volbě mezi splněním Hitlerových požadavků a národní destrukcí. Takže žádné sympatické východisko. Stoupencům kapitulace nechyběla strašidelná data ukazující, že na jedné polovině ze 4000 km dlouhé československé hranice tehdy číhalo útočné Německo a na druhé polovině nepřátelsky naladěné Maďarsko a Polsko, přičemž uvnitř republiky byla pátá kolona sudetských Němců. Navíc zastánci appeasementu tehdy prezentovali ve světě Československo jako zemi, jejíž neústupnost možná zaviní další světovou válku.

Situace ale nebyla zcela ztracená. Německo sice mělo několikanásobnou převahu v počtu tanků a letadel, ale v počtu vojáků se Československo po mobilizaci 24. září Německu vyrovnalo. Československo byla tehdy zbrojařská velmoc, a k útoku, kterému chyběl moment překvapení, Německu jeho převaha k jasnému vítězství nestačila. Občané Československa projevili obrovské odhodlání, jeden a půl milionu vojáků stálo připraveno k boji, dokonce i sudetoněmečtí záložníci se dostavili ke svým jednotkám. V kontrastu s tím, v Německu se lidem do války nechtělo. Sám Hitler byl překvapen, jak lhostejně reagovali Němci na přehlídku mechanizované divize v ulicích Berlína 27. září, a sám generál Ludwig Beck, do konce srpna 1938 náčelník generálního štábu, varoval Hitlera, že vázání německých sil na české hranici by umožnilo Francii okupovat Porýní.

Vždyť i Francie vyhlásila 24. září 1938 částečnou mobilizaci. Kdyby vypukly boje, Západ by se s největší pravděpodobností přiklonil k bránícímu se malému státu, obzvlášť kdyby se bránil úspěšně. Maďaři se svou slabou armádou žádný útok neplánovali, a Poláci si ho vzhledem k sovětskému nebezpečí nemohli dovolit. Konrád Henlein uprchl do Německa. Ludwig Beck a mnozí další generálové vážně uvažovali o puči proti Hitlerovi a v tomto duchu dokonce informovali britskou diplomacii. Němci neměli vojenské zásoby potřebné na prodloužený boj. Pravdu měli čeští důstojníci, kteří byli tenkrát odhodláni maximálně využít českých opevnění a všech dostupných prostředků k úporné obraně, a třeba se později stáhnout do hornatých oblastí Slovenska či Podkarpatské Rusi.

Avšak Beneš se orientoval jen na diplomatické kontakty, přičemž jednal proti armádním špičkám a za zády parlamentu, když přijal nacistická ultimáta a zničil svobodné Československo. Okleštěnému Československu slibovali diplomaté "záruku" nových hranic a status neutrální země. Celá ta atmosféra naléhavosti české kapitulace k záchraně světového míru a beznadějnosti jakéhokoli odporu byla velkým vítězstvím nacistické psychologické války a propagandy. Po okupaci Česka se Hitler pochlubil, kolik zbraní padlo Německu do rukou – dala se jimi vyzbrojit polovina wehrmachtu – a i podle Churchilla podstatně pomohly Německu v dalších výbojích. Tyto zbraně a územní zisky získané bez jediného výstřelu upevnily Hitlerovu pozici v Německu i ve světě.

Polsko napadené půl roku po okupaci Česka mělo ještě méně zbraní než Česko, například tanků mělo 13krát méně než Německo. Navíc bylo Polsko napadeno i Sovětským svazem. Po 36 dnech bojů ztratilo 66 000 vojáků. Po obnově samostatnosti v roce 1989 mělo Polsko o 20% menší území než před válkou. Není jasné, co všechno by ztratilo Československo, kdyby se bránilo. Po skončení okupace byly napočítány tyto ztráty: 20 000 Čechů popraveno nebo zahynulo v koncentrácích ne z rasových důvodů, 10 000 Čechů zahynulo v bojových akcích proti Němcům, 200 000 českých Němců bylo zabito v boji na straně Hitlera, 80 000 českých židů zahynulo v koncentrácích, 5000 Slováků zahynulo při slovenském povstání, 4000 Slováků bylo zabito v boji na straně Němců, 100 000 slovenských a 100 000 karpatoruských židů zahynulo v koncentrácích, to je celkem asi 520 000 lidí.

Není jasné, jak by dopadla obrana v roce 1938 proti Německu, a zda by se později podařilo obnovit stát v původních hranicích. Není jasné, zda by zemřelo víc než 66 000 vojáků jako v Polsku, ale asi by celkem zemřelo méně občanů než 520 000. Skutečný vývoj připravil Československo o Podkarpatsko v roce 1945 a o Slovensko v roce 1992, to znamená o 44 % původního území. Lze hypotetizovat, že menší a etnicky homogennější Česko je stabilnějším státem než Československo, ale sotva bude mít větší vliv. Navíc se nabízí tyto otázky: Kolik lidí bylo zabito ukořistěnými československými zbraněmi? Došlo by vůbec ke světové válce a padlo by v ní 50 milionů lidí, kdyby bylo Německo oslabeno konfliktem s Československem již v roce 1938? Vznikly by vůbec vyhlazovací tábory? Došlo by k okupaci celé východní Evropy Stalinským Ruskem? Čekalo by český národ 50 let surových totalitních vlád?

Ukrajina se rozhodla již dnes formulovat otázky pro své budoucí generace opačně, ne „co by se stalo, kdybychom bojovali“, ale „co by se stalo, kdybychom nebojovali“: Co by se bývalo stalo, kdybychom tenkrát v roce 2022 kapitulovali před Putinem a nechali jeho speciální jednotky a jeho vojáky okupovat bez boje naši zemi? Zdalipak bychom dnes měli větší nebo menší území? A zdalipak bychom se měli dnes lépe nebo hůře? Historie nezná kdyby, ale ty skutečné alternativy, ke kterým v historii došlo, ukazují, že toho, kdo chce válku, ani nejlepší mírové návrhy nepřesvědčí, a že prostě jediná řeč, které teroristé rozumí je odpor a síla.

Válka na Ukrajině ještě neskončila, a ani historie Česka ne, takže stále ještě nevíme, co je výhodnější, ale začínáme chápat, co je důstojnější.

2 komentáře:

  1. Masaryk si vybral špatného následníka a v tom to všechno spočívá. Jeden socan, druhý socan a pak už jen komunističtí zločinci.
    Dnes to vypadá podobně.
    JP

    OdpovědětVymazat
  2. Vždyť i Francie vyhlásila 24. září 1938 částečnou mobilizaci. Kdyby vypukly boje, Západ by se s největší pravděpodobností přiklonil k bránícímu se malému státu, obzvlášť kdyby se bránil úspěšně.
    Jako fakt? To si asi děláte prdel? Ta situace byla opravdu tak jednoznačná?

    OdpovědětVymazat