Mnozí z nás chápeme, a již v době natočení filmu jsme chápali, že ne každá válka je prostě jen vůl, víme že ve Vietnamu se Západ bránil před komunistickou rozpínavostí, a že tuto obrannou válku prohrál. Když se nad závěrečnou scénou filmu diváci poprvé dojímali (film natočen 1979), stihli již komunisti v Jižním Vietnamu zmasakrovat tisíce. Saigon padl v roce 1975 – téměř nepovšimnuto zůstalo 50. výročí. Tehdy se na moři utopilo přes 200 000 lidí snažících se zachránit před komunisty, 65 000 bylo popraveno, 1 000 000 lidí skončilo v koncentráku kde víc než 100 000 nepřežilo (zde). Stovky tisíc Jihovietnamců absolvovaly mnohaletou „převýchovu“ (někteří až desetiletou), během níž byly tisíce umučeny (zde).
Výborně natočený dojemný příběh Hair s hezkou hudbou má pointu: nejenže válka je vůl, ale specificky Vietnamská válka vedla k obrovskému počtu obětí pro nic. Není to žádný dlouhý brainwashing, ale jen krátká pointa, jen jeden kamínek v mozaice soudobého umění. Kamínek reprezentující jasný názor předložený zcela mimochodem jako hudební zábava, ale v souladu s levicovou agendou podporující tvrzení, že vše americké a západní je špatné. Je-li vše západní špatné, tvůrce si už ani nemusí lámat hlavu s tím, jak podat tu druhou stranu; pojednávat o komunistické agresi by už vůbec žádného západního umělce ani nenapadlo. Možná byl natočen nějaký film ukazující v dobrém světle hrdinství amerických vojáků chránících západní svět před levičáckým barbarstvím – ale já jsem ho neviděl. Tragickým faktem je, že západní svět prohrál tuto válku s bestiálním komunismem také díky zradě levicových umělců.
Levice dovede zapřáhnou vše pro své cíle, samozřejmě včetně umění. Z dětství se mi vybavuje velký nápis nad pokladnou v kině Veletrhy v Praze 7 (než Veletržní palác vyhořel): „Ze všech umění je nejdůležitější film, V.I. Lenin“ (nešlo o film jménem Lenin, ale o citát Lenina). Hned po vražedné revoluci začali komunisté v Rusku točit propagační filmy; z komunistické školy nám utkvěl němý film Křižník Potěmkin, kde kamera ukázala podrobně a polopaticky velké červy v jídle pro námořníky, kteří poté povstali, a při potlačování vzpoury viděl divák také kočárek s dítětem sjíždějící bez kontroly po schodišti; explicitní scény hemžících se červů a ujíždějícího kočárku pak celé generace západních kritiků jmenovaly jako vrchol filmového umění, aniž by jim záleželo na tom, že šlo o umění ve službách, když ne nejvražednějšího, tak určitě nejprolhanějšího režimu v historii lidstva.
Jak dobře komunisti lhali vidíme na tom, že jim uvěřila velká část západní inteligence (ať již je v této souvislosti slovo inteligence jakkoli paradoxní), včetně těch, které jsme milovali. Vždyť i Voskovec a Werich si dělali šprťouchlata z hladomoru na Ukrajině (zde). Šéf nacistické propagandy, Goebbels, studoval sovětské úspěchy v propagandě a učil se z nich. Jeho bonmot, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou nebyla samozřejmě myšlena tak, že on lže, ale tak, že je třeba věci mnohokrát opakovat, a pak jim lidi uvěří – ať je to pravda nebo ne. Vedle opakování je dále třeba nadávkovat hodně patosu. Monumentální záběry tisíců nastoupených vojáků zabraných kamerou mezi nohama rozkročeného Adolfa Hitlera přesvědčily nejkulturnější národ v Evropě, že je třeba udělat vše, co vůdce nařídí. Fotografka, která ty záběry vytvořila, se dočkala mnoha ocenění během svého dlouhého života dokonce i po válce (zemřela ve věku 101 let, zde); stihla natočit dokument nejen o Hitlerově olympiádě v Berlíně 1936, ale i o olympiádě v Mnichově 1972 (olympiáda pokračovala i poté, kdy byla Araby zavražděna izraelská výprava).
Jak důležitá je píseň pro morálku mužstva si uvědomovali socialisté z nacionálních i internacionálních kruhů. Mezinárodní socialistickou hymnu zvanou Internacionála jsme se jako děti musely za socialismu učit (jako trubka nás všechny volala k boji veršem „Již vzhůru psanci této země“). Italští fašisté si zvolili nadšený pochod Giovinezza, začínající veršem: „Semkněme soudruzi své řady“ (zde). Jejich antifašističtí konkurenti v Itálii zvolili, dnes ještě stále oblíbenou, svižnou píseň Bella Ciao (zde). Němečtí nacionální socialisti si vybrali píseň napsanou nacistickým „mučedníkem“ jménem Horst Wessel, zvanou Horst-Wessel-Lied či Die Fahne hoch (prapory vzhůru), jde o optimistický pochod začínající veršem „zvednout prapory a semknout řady“ (zde). Působivá (a asi nejpatetičtější z písní) je ruská výzva ke „svaté národní válce“ z června 1941, Svatá válka (zde). Mezinárodní pokrokovou veřejnost před válkou i po ní ovládala píseň Rudý prapor opět vyzývající k boji, a to zvučnými italskými slovy „Avanti popolo“ (kupředu lide, zde).
Zmíněné populární bojové písně jsou působivé a svým patosem a častým opakováním základních témat se řídí výše zmíněnými principy Lenina a Goebbelse. Nemá cenu řešit otázku, proč normální pravicoví občané nemají také svoje chytlavé písně, které by je sjednotily v boji za zachování západní společnosti, prostě levice má vždy lepší propagandu (je těžké rozeznít fanfáry k boji za společenskou stabilitu). Písně z nacionálního konce socialistického spektra ztratily na popularitě (kromě Svaté války), a internet je většinou cenzuruje, eventuálně dovoluje jen ke studijním účelům (zde). Písně z internacionálního konce jsou však stále populární, jak například ukázaly nápisy na nábojnicích vraha z nedávného atentátu na Charlie Kirka (zde). Takže v souladu s marxistickou dialektikou obsahuje levicová kulturní mozaika vedle bojových motivů (vyzývající ke spravedlivému boji) i protiválečné motivy (vyzývající k zastavení nespravedlivého boje). Jak trefně říkal Mao: „Je jedno, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně že se nažere“, nebo tak nějak. Hlavně aby se kráčelo k revolučním zítřkům, což pro dnešní západní levici znamená boj proti řádu a za urychlení rozkladu všemi prostředky, a populární kultura má vedle drog a spolupráce se zahraničními nepřáteli v tomto boji důležitou roli.
Žádné komentáře:
Okomentovat