Havel a Pavel – nevyhnutelný řetězec následků – soudce Fremr by z temné minulosti nevystoupil bez Pavla a Pavel by neseděl na Hradě bez všeodpouštějícího Havla

Mnozí omlouvali jmenování zkompromitovaného komunistického soudce do ústavního soudu jako prezidentův přehmat, jaký se prý může přihodit každému. Další problém pro shovívavé příznivce vznikl, když se prezident vyjádřil k okupaci Československa v roce 1968: „To nejlepší, co můžeme dělat s traumaty, je vypořádat se s nimi. Ale ne cestou černobílého vidění a sklouzávání do často primitivní nenávisti, ale snahou o objektivní poznání faktů“ (zde). Tady již nešlo o přehmat nebo přeřeknutí, ale o životní

postoj vyjádřený jazykem, který se v jeho paměťových stopách zafixoval v prvních 28 letech života. Ten jazyk my starší pamatujeme z marxistických přednášek svého mládí. Okupaci své země nevnímá Pavel jednoznačně černě, jelikož u nich doma tenkrát hostili okupační vojáky, jak na jiném místě vzpomínal. Odpor proti této okupaci se v mozku Pavla zaryl jako něco primitivního. Dialektická analýza faktů podle marxistických pouček jeho mládí nalezne na okupaci určitě i mnoho pozitivních prvků, až bude o tématu pojednávat za dalších několik let. Jako příklad správného vidění Pavel uvedl film Pelíšky. Promíjí filmu to, že komunističtí vojáci, v jejichž řadách strávil mládí, jsou líčeni jako naprostí idioti, a domnívá se, že humorný film velkoryse odpouští komunistům.

Pavel není schopen pochopit, že filmová fraška popisuje bestiální diktaturu asi tak přesně jako popisuje Haškův Švejk smrt milionů v První světové válce – prostě jde o komedie, které s realitou příliš nesouvisí. To, že filmová postava křičí do světlíku „komunisti běžte do prdele“, připadá Pavlovi jako legrační a zároveň dostatečná odplata za přehmaty (jak své zločiny sami nazývali) tehdejších vládců. Všichni chápeme, že kdyby bylo méně lidí, co křičí do světlíku, a více takových, jako byli bratři Mašínové, byli by dnes v nejvyšších funkcích jiní lidé. Mnozí mi před volbami vysvětlovali bez jakýchkoli pochyb, že „Pavel je lepší než Babiš, a proto je třeba ho volit“. Argumentovat nešlo, byli si jisti. Kde hledat odpověď na otázku, proč i desítky let po pádu komunismu musí lidé volit na prezidenta jednoho ze dvou komunistů? Myslím, že nejlepší odpověď lze nalézt v knize Daniela Kaisera z roku 2014 zvané Prezident (zde); jde o nejúplnější a nejlépe ozdrojovanou biografii Václava Havla, z níž dále cituji i s číslem stránky. (Jde o druhý díl. První díl z roku 2009, zde, se kmenoval Disident, a mohutně jsem z něho citoval v článku o životě Havla a jeho rodiny zde).

„Tento ráčkující, mile nešikovný muž měl ze všech nových politiků nejpodivuhodnější životní příběh, a proto nejvíc odpovídal přirozené lidské potřebě po happy-endech. Havel svůj sklon nikomu nic nevyčítat občas dováděl ad absurdum – především teorií, že s režimem jsme si v nějaké míře zadali všichni“ (s. 13). „Další velké téma byli komunisté: co provést s KSČ, s tajnou policií a jejími příslušníky, a jak moc vyžadovat spravedlivé potrestání; tady byl Havel limitovaný slibem revoluce »Nejsme jako oni«“ (s. 29). „Když se v prosinci 1989 jednalo o Čalfově vládě národního porozumění, nechtěl premiér Čalfa ani slyšet o možnosti, že by nějaká strana získala nad vnitrem kontrolu. Nová garnitura mu v tomto bodu bohužel vyšla vstříc. O tom, že právě ve dnech kolem jmenování vlády národního porozumění 10. prosince stihla StB skartovat nejvíc materiálů, sice již tehdy na veřejnost pronikaly zprávy, ale v revolučním zmatku a napětí tomu Havel ani předáci Fóra nevěnovali přílišnou pozornost“ (s. 34). „Kdo byl nový ministr vnitra Richard Sacher? V osmdesátých letech vedl Ústřední politickou školu ČSL (s. 35)… okultista, pevně věřil na vnuknutí a žil v obavách z vlivu svobodných zednářů… Havel měl pro tajemno sám tradičně slabost… dával na svou lidskou intuici, která mu říkala, že je to důvěryhodný člověk. Kromě jistého souznění duší si Sacher prezidentovu přízeň zajišťoval i prakticky. Docházel na Hrad s estébáckými svazky a tahal si prezidenta k hovorům mezi čtyřma očima. Podařilo se mu dosáhnout toho, že ho Havel přijímal, kdy chtěl, a navíc samotného (s. 36)… Z generála Alojze Lorence, ještě nedávno obávaného náčelníka StB, si Sacher udělal poradce. Vyšlo totiž najevo, že ministr do takzvaného fondu Z stáhl veškeré materiály StB, v nichž figurovali současní politici. Fond Z byl archiv v archivu, do něhož měli i pracovníci vnitra silně omezený přístup“ (s. 38).

„Pokud na první Čalfově »vládě národního porozumění« i mnoha stoupencům nových pořádků něco vadilo, byla to komunistická minulost premiéra Čalfy a ministra obrany generála Miroslava Vacka [náčelník generálního štábu za komunismu, připravoval tanky pro zásah proti demonstrantům v listopadu 1989, s. 53]. Václav Havel si však oba velmi oblíbil (s. 49)… Havlovi se poměrně snadno podařilo vnutit vítězům parlamentních voleb svou vůli a oba své favority převést do druhé vlády (s. 51). Prezident především trval na svém požadavku, aby ve funkci předsedy vlády zůstal Marián Čalfa. KSČ se už na vládě vzešlé ze svobodných voleb neměla podílet a tím odpadal politický důvod generála na obraně dál tolerovat. Přesto Vacek dostal šanci pokračovat – na Havlovo osobní přání (s. 52)… V roce 1990 popřel Havel svá vyjádření z prosince předešlého roku, že prezidentem bude pouze do prvních svobodných voleb, a veřejnost mu to ráda prominula“ (s. 113).

„Prodal svou polovinu zrestituovaného paláce Lucerna Chemapolu, vedenému Václavem Junkem… Bránil se pragmaticky: »Netahejte do Lucerny politiku, jde o byznys… necítím potřebu se obhajovat, já cítím potřebu bojovat proti čecháčkovskému pokrytectví, jehož extraktem je tento případ… Všichni volili komunisty, všichni jsou vychcánkové, všichni kradou, a na Junkovi si vybíjej jakýsi svědomí«. Kupce Václava Junka prezidentovi doporučil Marián Čalfa… fakt, že Junk je v seznamech spolupracovníků StB Havlovi nikdy zásadně nevadil“ (s. 228). „V roce 1997 jmenoval premiérem přítele Josefa Tošovského… který byl do konce roku 1989 členem KSČ a v 80. letech pracoval v londýnské pobočce Živnobanky… vedla ho komunistická rozvědka jako svého spolupracovníka. Prezident o tom věděl… prezident nevyžadoval čisté lustrační osvědčení. Vše prošlo bez povšimnutí, poněvadž rozvědka loajálně zachovala mlčenlivost“ (s. 230) [Veřejnosti se o Tošovského skvrně v životopisu dozvěděla teprve v roce 2007]. „Havlovi později nezbylo než se podřídit a spolu s ostatními ministry jmenovat i Jana Kavana na zahraničí a Václava Grulicha na vnitro“ (s. 247) [oba byli podezřelí nejen ze spolupráce s StB ale dokonce s KGB].

Jmenováním bývalých komunistů, a dokonce agentů, do nejvyšších státních funkcí Havel na léta pohřbil naděje na morálku v české politice – morálku, kterou se tak oháněl. Je jasné, že bez Havla by nebyl Babiš, bez Babiše Pavel a bez Pavla Fremr, protože zásadová dekomunizace hned po pádu komunismu by znemožnila prosáknutí takového morálního bahna, jaké representují komunističtí soudci, do struktur státu – dokonce i 34 let po vítězství americké demokracie nad sovětským komunismem.