Muslimové jsou opakem židů
Populárním prostředkem při otupování odporu veřejnosti
proti dovozu muslimů do Evropy je srovnání muslimů s židy. Připomenutí
tragického osudu židů – kteří ve třicátých letech minulého století nenašli azyl
před Hitlerem, a proto museli zahynout – má pochybovače přimět k tomu, aby
se zastyděli a muslimy přijali.
Fakta však ukazují, že muslimové jsou pravým opakem židů. Arabština a hebrejština jsou sice semitskými jazyky, ale zde jakákoli podobnost končí. Například v předhitlerovském Německu židé tvořili 0,5% obyvatel; okamžitě po zrušení ghett se zcela integrovali; část se pokřtila a část si v synagogách zavedla bohoslužbu připomínající kostel. Mnozí Židé se stali součástí německé kulturní smetánky, vytvořili vlastenecké básničky pro generace německých školáků, a složili pro Němce nejpopulárnější melodie. Heine a Mendelsohn byli pro Němce tím, čím pro Čechy byli J.V. Sládek a B. Smetana. Malá část židů se sice věnovala protispolečenské činnosti se formě revolučního podvracení, ale většina se chovala jako normativní občané. V každodenním životě byli židé k nerozeznání od Němců – v dobrém i ve špatném. Hitler se však rozhodl očistit „německou krev“ a evidoval i pokřtěné židy. Z okupované Evropy neměli židé kam utéci, protože neměli svůj stát, a Británie zakázala židům přístup do Palestiny.
Srovnejme s muslimy, kteří se nechtějí integrovat a
navždy zůstávají nepřátelskou a násilnou skupinou se špatnou pracovní morálkou,
a navíc vnucují svou pokleslou kulturu nemuslimům. Zatímco židé neúspěšně prosili
o možnost z Evropy uniknout, muslimové se do Evropy násilně stěhují,
přestože je na světě 50 států, kde mají muslimové většinu a 24 států, kde je
islám státním náboženstvím. Mnozí při vstupu do Evropy ostentativně roztrhají
dokumenty, plivnou úředníkům do obličeje a tvrdí, že jsou děti. Kdyby židé vykazovali
zlomek muslimské zločinnosti, Hitler by to býval rád propagandisticky využil,
ale jeho hlavním argumentem proti židům muselo zůstat jejich neproporcionální
zastoupení v prestižních povoláních. Skoro jakoby za trest dostalo Německo
5% násilných muslimů místo 0,5% přehnaně kulturních židů, ale to je sotva
útěchou pro oběti holokaustu a pro slušné Evropany.
Srovnávání „islamofobie“ a „antisemitismu“ je podvodné. Již
slovo „islamofobie“ je zcestné a má za cíl delegitimovat oprávněný strach
z islámu, o jehož sadismu nemohou zcela mlčet ani levicově zaměřená media,
když přinášejí reportáže o sunitech z ISIS nebo šíitech z Iránu.
Slovo „antisemitismus“ je též nelogické, protože se snaží vražednou nenávist
k židům presentovat jako nedůvěru k nějaké semitské národnostní či
jazykové skupině. Nenávist k židům, živená křesťany po celý středověk a
využitá Hitlerem, nemá nic společného s odporem vůči muslimskému násilí.
Židé se nesnažili obracet nikoho na víru a nepředstavovali pro Evropu
nebezpečí, zatímco muslimové bezvěrce zabíjeli a dobyli velká území, na nichž
znemožnili vývoj k západní technologii a demokracii. Hitler sám měl
k islámu i k Arabům velmi pozitivní vztah; muslimové Hitlera
podporovali a vytvářeli v Evropě jednotky SS. Hlavními nepřáteli moderního
Izraele jsou dnes muslimové a světová levice; muslimští revolucionáři se často
organizují pod socialistickým praporem, a pro marxistické teoretiky nebyl
problém přestoupit na islám (např. Roger Garaudy). Hitler vydával tajné vražedné
směrnice, ale ve veřejných projevech byl zdrženlivější než dnešní islámští
politikové, kteří nutnost vyhlazení Izraele veřejně hlásají. S islámskými
extremisty bez problémů spolupracují západní politické elity – ty které se
nejvíce ohánějí „nebezpečím antisemitismu“.
Co víme o islámu
Islám na dobytých územích nevytvořil mnoho pozitivního. V mocenském
vakuu se arabský islám na začátku středověku rozšířil na jih od Evropy,
absorboval fragmenty z rozpadlých kultur a využil znalostí podrobených národů.
Kromě arabesek ve španělských mešitách a fragmentech antických znalostí, které se
z jimi vypálených knihoven dostaly do Evropy, toho moc z minulosti připomenout
nelze. Jaký je v arabských a islámských zemích dnešek? Každý kdo má
televizi nebo internet ví, že arabský a islámský dnešek je peklo. Podle
humanitních vědců, jako například arabistů či kulturních antropologů, však obyčejný
občan nemůže arabskou či islámskou kulturu hodnotit, protože mu chybí hlubší
studium a protože obyčejné denní zprávy mohou být zavádějící. To znamená, že zavádějící
je záběr na Syřana, který vytrhává a pojídá játra druhého Syřana, stejně jako
záběr na všechna syrská města srovnaná se zemí samotnými Syřany – ale kam tyto
dokumenty zavádějí? Co chtějí humanističtí vědci, novináři a politici říci? Že
oni sami ve vlastních médiích neukazují celou realitu? Že sice jejich politika
přispěla k vzájemnému zaplynování různých skupin v Sýrii, ale že
v budoucnu se to vše zlepší? Třeba tak, že se tito Syřané přesunou do
Evropy? Kolik semestrů humanitních věd musí prostý občan Evropy vystudovat, aby
pochopil, že teror ve všech zemích kde žijí muslimové je jen zdánlivý a že pod
špinavým povrchem se skrývá kouzlo Tisíce a jedné noci? Má prostý občan
přečíst Korán? To by se asi arabistovi nelíbilo, protože prostý člověk nalezne v Koránu
následující návody do života: „Za porušení přísahy vás Bůh nepotrestá“ (Súra 2,
Kráva 225), „Nebuď přítelem nevěřícího, leda pro nějakou výhodu“ (Sůra 3, Rod
Imránův 28), „Nedělejte mír, když máte převahu“ (Sůra 47, Muhammad 37), „Bij
ženy“ (Súra 4, Ženy 34), „Jestliže se nevěřící obrátí zády, pak ho zabij“ (Sůra
4, Ženy 91). Interpretovat značně zmatený text je nelehké, ale porovnání
českého, anglického a hebrejského překladu mně ukázalo, že zmatenost je
konzistentní a že nevznikla překladem. Mohamed text nadiktoval ve zvláštním
stavu mysli a jeho stoupenci jej sepsali; po letech dokonce text rozstříhali a
súry absurdně seřadili úplně v jiném pořadí – podle délky textu, a
obdržený mišmaš kanonizovali, čímž ještě více ztížili zachycení nějakého celkového
smyslu. V každém případě dojde „prostý“ čtenář, ať již rolník, dělník nebo
matematik k závěru, že existuje korelace mezi zmatkem v islámské
společnosti a zmatkem v prolistované knize. Další klasické texty by čtenáře
v jeho závěru utvrdily, včetně knihy Hadís popisující Mohamedův
život. Orientalista by samozřejmě tvrdil, že obyčejný člověk se v textu
neorientuje.
Ani pozorováním muslimů v Negevu kolem mého bydliště
jsem nezjistil nic, co by bylo v rozporu s obrazy, které poskytuje
televize a internet a čtení Koránu. Oni jsou prosti čehokoli, co by se blížilo
evropské slušnosti či morálce. Muži zneužívají ženy a děti a nezřídka je
z malicherných důvodů zabíjejí. Moje dcera pomáhala beduínským ženám,
které se skrývají před svými rodinami, které je chtějí zabít (většinou se proti
ženě spojí otec s manželem a bratrem); pohled do zákulisí jejich života odhaluje
čisté barbarství. Desítky let života v demokratické zemi nijak negevské
Araby nezměnilo k lepšímu. S rostoucí životní úrovní rostou jejich
požadavky a jejich agresivita, přibývá mešit a roste zahalenost žen. Samozřejmě
že život muslimů v islámských zemích probíhá mnohem drastičtěji než
v Izraeli – o životě křesťanů v těchto zemích ani nemluvě.
Evropští muslimové jsou nástupci
Hitlera
Profesionální humanisté upozorňují na nebezpečí
populismu, který by mohl „vypustit z lahve džina rasové nenávisti“.
Nejméně ostrým adjektivem pro tyto humanisty je „naivní“. Evropští muslimové
zcela otevřeně mluví o dobytí ochablé Evropy zabíjením, oplodňováním a i demokratickými
prostředky, a jejich bratři v bohatých islámských zemích je financují. Hrozby
a násilí kombinují s diplomatickým jazykem, když to přináší ovoce, stejně
jako Hitler. Místo Wagnera poslouchají skřípění muezzinů, ale chraplavé ampliony
v arabštině se dost podobají Hitlerovým. Je ironické, že noví humanisté
připravují cestu k moci Hitlerovým obdivovatelům a nástupcům ve jménu boje
proti rasismu a antisemitismu. Ale takové paradoxy známe z knihy 1984
George Orwella, který chování socialistů, červených i hnědých, dobře
zparodoval.
I po všech těch islámských útocích v New Yorku,
Londýně a Paříži, politicky korektní elity věří, že rasismus ohrožuje muslimy,
kterých je na světě 1,5 miliard a kteří ovládají rozsáhlá území. Je to pouhá
naivita, když „hodní“ lidé vítají podvodníky a násilníky v Evropě, zatímco
zcela ignorují utrpení tisíců lidí zraněných při teroristických útocích všude
po světě, nebo když tito hodní lidé překrucují zprávy a cenzurují je? Ti, kteří
teroru odolávají, jsou ignorováni (křesťané v Egyptě) nebo odsuzováni
(židé v Izraeli).
Muslimové jsou dnes jediným zdrojem teroru ve světě;
jenom kvůli nim musíme na letištích absolvovat hodinové prohlídky. Jestliže je
islám vázán na nějakou etnicitu (Syřané, Afgánci, Somálci), je třeba se nebát
tu etnicitu označit a bránit se proti ní. Avšak ony etnicity a sám islám nejsou
samy – západní elity jsou na jejich straně. Pro Římany bylo jednoduché označit
Kartágo jako nepřítele, neboť byli jednotní a nepřítel byl mimo Řím. Kartágem
pro dnešní Evropu jsou ale hlavně politicko-korektní elity uvnitř.
Kartágo uvnitř Evropy
Kancléřka Merkelová řekla, že islám k Německu patří.
Možná že islám patří k Německu, ale ne k Evropě. Židé (a bohužel i
antisemitismus) byli součástí Evropy od starého Říma, zatímco islám byl od svého
počátku nepřítelem Evropy. Spojení „evropský islám“ je oxymóron, něco jako slova
„nacistická demokracie“. Hledáme-li motivy u tak informovaných lidí jako je
kancléřka, nechce se věřit, že pouhá „naivita“ je odpovědí. Není možné nevidět
určitou kontinuitu v životě Merkelové. Její táta, Horst Kasner, byl
nacista a po válce jako jeden z mála lidí na světě dobrovolně odešel ze
svobodného Západního Německa do totalitního Východního Německa. Byl
evangelickým pastorem v komunistické zemi a volně cestoval na Západ. Samozřejmě
si lze stěží představit, že nespolupracoval se Stasi. Tak jako byl Horst členem
Hitlerjugend, Angela byla členkou komunistické mládeže, ale nespokojila se
s řadových členstvím – byla členkou předsednictva této organizace. Spolupráci
Stasi prý odmítla. Okamžitě po pádu komunismu ji do vlády přijal Lothar de
Maizière, později usvědčený jako agent Stasi.
Jako příklad úpadku Evropy slouží také generální tajemník
NATO, Jens Stoltenberg. Po komunistickém mládí u něho následovala socialistická
dospělost v Norské politice. Mimo jiné měl do roku 1990 kontakty se sovětskými
diplomaty a dokonce bylo zveřejněno jeho označení v KGB jménem "Steklov".
Nijak mu to neuškodilo. Mimo jiné též působil jako zvláštní pověřenec OSN pro
změny klimatu, intenzivně se angažoval v odsuzování Izraele, a na návrh
Merkelové se stal v roce 2014 generálním tajemníkem NATO.
Výše zmíněná fakta se zdají fantastická, ale každý si je
může ověřit v internetu, i když arabisté a další odborníci internet jako
zdroj neuznávají. Těžce se odpovídá na otázku „co dělat?“. Možná, že
v západní Evropě je již pozdě na cokoli, ale Česko ještě může z vlaku
vyskočit. Pravděpodobně jedinou nadějí pro svět jsou opět Spojené státy, i když
jsou značně oslabené svým vlastním Kartágem uvnitř.
Co dělat?
Jako vždy, na tuto existenční otázku není jasná odpověď. Bylo
by logické žádat migranty, aby se zřekli islámu. Ale co jim evropští úředníci
místo jejich náboženství mohou nabídnout? Noví dobyvatelé jsou sjednoceni
islámem, ale evropské elity se svého křesťanství a židovství bohužel vzdaly,
všechna náboženství považují za stejně špatná; morálka a ani exaktní vědy pro
ně nepředstavují důležité hodnoty, jsou v zajetí relativismu a drog. Jen
islámu se bojí, a proto mu ustupují.
Podle mě je důležité neztratit kontakt s realitou a
nebát se přiznat si pravdu – třebas i populární. To co je vidět kolem by mělo
mít větší váhu než fantasie společenských vědců a samozvaných moralistů. Není
důvodu neodmítnout islám jako pomatenou a násilnou ideologii. Není důvodu nepostavit
islám mimo zákon, i kdyby se všichni muslimové a orientalisté na světě měli
urazit – jde o přežití svobodné západní civilizace.