Co je ve světě nového? Minulý čtvrtek
zabili v pákistánské modlitebně 70 a zranili 150 občanů; Izrael uvažuje o výstavbě
nových bytových jednotek na Západním břehu. Co se ve světě přihodilo v
posledních pár letech? Mimo jiné, muslimové zabili a znásilnili v Evropě a
Spojených státech stovky lidí, v Iráku vyhnali z domovů milion křesťanů a příslušníků
menšin a stovky tisíc z nich ubili. Za občanské války v Sýrii opustilo
domovy 8 milionů lidí, 500 tisíc obyvatel bylo zabito, z toho tisíce
chemickými zbraněmi. Muslimští teroristé zveřejnili na internetu desítky filmů,
v nichž jsou lidé topeni, upalováni, shazováni z výšky, a je jim
uřezávána hlava, a…Izrael vystavěl několik tisíc bytových jednotek na Západním
břehu.
Ze zpráv sdělovacích prostředků
se zdá, že izraelská výstavba bytů pro rodiny s dětmi je zločin stejně
zrůdný jako arabské bourání domů s lidmi a znásilňování dětí. Výstavba
bytů na Západním břehu byla označena za ilegální v rezoluci rady
bezpečnosti z 23. prosince minulého roku, proti níž se nepostavil ani jeden z 15
hlasujících států. Podle rezolucí OSN nemá Izrael právo na nic. Například, rezoluce
UNESCO ze 13. října minulého roku, kterou odmítlo podpořit jen 6 z 66
hlasujících národů, rozhodla, že Izrael a Židé nemají žádné historické vztahy
ke Chrámové hoře a ke Zdi nářků v Jeruzalémě. Historie, nepředělaná arabskými
teroristy a jejich politicko-korektními podporovateli, jasně učí, že Židé
(Izraelci) žili na území Izraele prokazatelně již před 3500 lety. Potvrzuje to
archeologie, egyptské památky psané hieroglyfy, sinajské památky psané
protosinajským písmem, palestinské památky psané paleohebrejským, aramejským a
hebrejským písmem. Potvrzují to řecké a latinské památky, a potvrzuje to stará
literatura, včetně biblických knih. Na Chrámové hoře stál židovský chrám v letech
od desátého století př.n.l. do 586 př.n.l. a od 515 př.n.l. do 70 n.l.. Židé
zůstali součástí osídlení Palestiny nepřetržitě do moderní doby, i když po
islámských a křižáckých výbojích představovali menšinu. Historickou vazbu Židů
k Izraeli (Palestině) lze stěží popřít. Arabové přišli do Palestiny
z arabského poloostrova po smrti Mohameda až kolem roku 648 n.l., kdy
táhli na sever, aby obsadili Střední východ, severní Afriku a Španělsko. Arabové
se nikdy nepřestali považovat za jeden národ a pojmu Palestinci začali používat
z taktických důvodů, až když je komunističtí mentoři poučili, že ozbrojený
boj musí být spojen s ideologickým bojem a propagandou. Slovo Palestina je
odvozeno od národa Filištínů, přímořských osadníků mykénského původ, které
staří Izraelci přemohli a postupně asimilovali (hebrejské slovo „plištim“
znamená nájezdníci).
Proti modernímu židovskému
osídlení v Palestině bojovali Arabové všemi prostředky, ale přes početní
převahu a značnou podporu z celého světa neuspěli. V roce 1967 získal
Izrael v obranné válce Sinaj (60 000 km2), Západní břeh (5600 km2), Golanské
výšiny (1000 km2) a Gazu (400 km2). Ze Sinaje a Gazy se Izrael stáhl a na Západním
břehu umožnil vznik palestinské autonomie. Poprvé v historii se nějaký stát
dobrovolně vzdal území získané ve vítězné válce. Sinaj byl téměř liduprázdný,
Izrael jej dobyl ve třech vítězných válkách (1956, 1967, 1973) a jako
v elektronické hře jej vrátil a vždy znovu riskoval, že z něj bude
napaden. Na Sinaji byl nalezen zemní plyn, a Izrael tam začal budovat
usedlosti. Přestože historické vazby Sinaje na Izrael a Palestinu by jeho anexi
snadno zdůvodnily, a přestože američtí vojenští odborníci varovali, že bez
Sinaje či jeho částí bude Izrael neubránitelný, Izrael obětoval svůj růst „pro
mír“. Slovo „mír“ má v izraelské tradici kouzelný zvuk a v denních
modlitbách o něj náboženští Židé prosí každý den desetkrát, takže izraelští levicoví
politikové měli na čem stavět.
Většina národů na politické scéně
přispívá k delegitimaci Izraele, i když podle měřítek použitých na Izrael mnoho
z nich také žije na okupovaných územích. Nikdo by si netroufl Turkům
vyčítat, že si udělali svou vlast na území, které dříve obývali Řekové; kolik
lidí ví, že Istanbul (Konstantinopol) Turkové
dobyli na Řecích teprve v roce 1453. Nikdo nevyčítá Španělům, že žijí na území,
které do roku 1492 obývali Arabové, kteří byli v tak zvané reconquistě ze
Španělska vyhnáni. Nikdo nevyčítá Bantuům vládnoucím v Jižní Africe, že jejich
předkové v posledním tisíciletí násilně obsadili zemi původních Křováků,
které téměř vyhladili. Samozřejmě nikdo egyptským Arabům nevyčítá, že
v sedmém století zotročili národ stavitelů pyramid a že dodnes jejich
potomky – 10 milionů křesťanských Koptů – ovládají jako zcela bezprávné občany.
A co demokratické země, které Izrael neustále kritizují? Britové šli kvůli
vzdáleným Falklandům (12 000 km2) do války, Francouzi dodnes ovládají
jihoamerickou Guyanu (84 000 km2), a Spojené státy americké získaly 2 000 000
km2 svého území násilným připojením částí Mexika v letech 1846-1848
(připomínám, že Západní břeh má 5600 km2). Na morálce a okupaci samozřejmě nikomu
nezáleží. Ruskou okupaci Evropy v letech 1939-1990 nechal Západ bez
povšimnutí, a i dnešní připojení Krymu (27 000 km2) prochází Rusku hladce.
Rusko, stejně jako demokratické země, v OSN vždy hlasovalo proti Izraeli. Ani
Čína nemá důvod nehlasovat proti Izraeli. Nikoho nezajímá, že Čína okupuje
Tibet (1 200 000 km2), že téměř ovládla Nepál a že ohrožuje Taiwan. Všichni
sledují své zájmy a bezpečnější je postavit se na stranu nevypočitatelných
teroristů oplývajících naftou, než na stranu neškodné demokratické země.
Komu však nesmírně na okupaci a
na morálce záleží, to jsou vysvětlovači, kteří podle hesla novináři všech zemí
spojte se, už od roku 1948 neúnavně vysvětlují zločiny sionismu, ať již pracují
pro noviny Pravda, Al Ahram nebo New York Times. Je mi líto, že bych mezi nimi
mohl jmenovat i izraelské noviny Haaretz. Všichni chtějí vysvětlovat izraelské
zločiny, přečiny, či přehmaty – podle toho zda jde o nepřátele Izraele,
neutrální komentátory, či sympatizanty. Gita Zbavitelová z Českého
rozhlasu je jen jedna z desetitisíců nadšených vysvětlovačů izraelských
nešvarů. Izrael je velký jako Morava (asi 26 000 km2), ale vysvětlovači vidí
svět optikou, která Izrael tisíckrát zvětšuje a ostatní svět zneviditelňuje.
Gaza o velikosti vnitřní Prahy bývá v době, kdy se proti ní Izrael brání,
důležitější než 1,2 miliardy Afričanů žijících na 30 000 000 km2. Zabití
několika teroristů v Gaze je větší zločin než systematické vyvražďování
milionů. Kromě Botswany není v Africe stát, kde by neustále neprobíhalo
vraždění a znásilňování – vysvětlovače však jiné než sionistické násilí
nezajímá. Stovky školaček vytažených z nigerijské školy uprostřed
vyučování do pralesa na hrátky teroristů nikoho nezajímají, a ani usekávání
rukou konžským dětem ze sportu. V obdivované post-apartheidové Jižní
Africe je 40% žen alespoň jednou v životě znásilněno. Pokračovat o
zvěrstvech ve světě by se dalo bez konce. Ruská vláda střílí novináře a poloniem
tráví své emigranty. Čína v letech 2000-2008 usmrtila a prodala na orgány
65 000 členů budhistické skupiny Falun Gong. Téměř ve všech z těch 200
států, které jsou členy OSN, se dějí strašné věci, ale vysvětlovače to
nezajímá, a čtenáře by to možná rozladilo, protože si zvykli na celkem idylický
svět, uprostřed něhož je černý zlý puntík – Izrael, tak jako v zemi
popsané v Orwellově románu 1984, kde režim zkoncentroval vše zlé do
postavy nepřítele režimu žida Goldsteina. Vysvětlovačům se ne vždy podaří
čtenáře a posluchače přesvědčit, že bílé je černé, a tak se spokojí alespoň
s tím, že mnoha lidem se jeví situace symetrická: „všichni jsou svině“
nebo „Arabové i Židi jsou stejná pakáž“.
Většina novinářů si myslí, že nemá
cenu lidi mást informacemi o tom, že Arabové mají nejvyšší životní úroveň
v Izraeli, a že drtivá většina Arabů a muslimů v arabských a
muslimských zemích žije v bídě, často v chatrčích vez vody a
elektřiny, muži vystaveni teroru klanových vůdců, ženy teroru mužů, mnozí na
úrovni horší než žijí zvířata, ženy s vyřezanými částmi pohlavních orgánů (např.
v Egyptě 91% žen má tzv. ženskou obřízku) – operace je často prováděna v dospělosti
a bez umrtvení (25% v Egyptě). Nikde jinde než v Izraeli nemohou
Arabové demokraticky volit své představitele do parlamentu. Nemá cenu se
zamýšlet, proč záběry na milionové město Allepo ukazují jen domy srovnané se
zemí, proč záběry v jakékoli arabské či muslimské zemi ukazují jen hromady
sutin, odpadků a mrtvol. Kromě otroky vystavěných mrakodrapů v Abu Dhabi lze ve
všech muslimských zemích vidět jen špínu a smrt. Islám je náboženstvím této
kultury. Evropa již začíná vidět ukázky z takového života ve svých
ulicích, ale ještě nechápe psychologii nových hostů.
Bydlím 20 km na sever od Beer
Ševy a každý den jezdím do práce kolem třípatrových vil, které si arabští Beduíni
postavili na ilegálně zabrané státní půdě mezi městečky Meitar a Omer. Nedávno
vybudovaná dálnice kličkuje, aby se ilegálním domům vyhnula, přestože stavba dálnice
by stát opravňovala k přestěhování Beduínů do jejich měst a k znovuzískání
zabrané půdy, ale levicí stanovená pravidla chrání Araby a klid. Beduíni mají
často až čtyři manželky, vozí si je do Izraele z okolních zemích,
například z palestinské autonomie. Manželka má cenu několika ovcí a často
je v dětském věku. Je to proti zákonu, ale tradiční pravidla Izraelské
levice preferují klid, protože jakýkoli konflikt by vedl k odsouzení
Izraele ve světě. Beduín si může zvýšit příjem tím, že se s manželkami
rozvede a užívá přídavků na matku samoživitelku. Beduínští Arabové mívají i
dvacet dětí a jsou nejrychleji rostoucí etnickou skupinou na světě – jejich
počet se každých 12 let zdvojnásobuje. Vděčnost Arabové neprojevují a
nepromeškají žádnou příležitost demonstrovat svou nenávist k Izraeli.
Aktivně se zapojují do všemožných teroristických akcí. Zabíjejí na silnicích
úmyslnými i neúmyslnými nehodami, a ze všech mešit, kterých přibývá jako hub po
dešti, zamořují prostředí chraplavým křikem vyzývajícím k násilí ve dne i
v noci. Během svých 30 let v Izraeli jsem bydlel i na „okupovaných územích“,
pět let v Jeruzalémské čtvrti Gilo a deset let v městě Maale Adumim.
Sledoval jsem výstavbu celých čtvrtí od nuly a musím svědčit, že domy byly
postaveny v polopouštní oblasti, kde předtím nikdy žádné arabské domy nestály.
Musím dosvědčit, že Arabové jsou v Izraeli chráněni – navzdory své
nesmírné zákeřnosti a neloajalitě. Vysvětlovači tají lidem, že v Izraeli
se měří dvěma metry: Židé musí zákony přísně dodržovat, ať již při stavění bytů
nebo při jízdě po silnici, zatímco Arabové zákony většinou ignorují a systém je
nechává na pokoji, „aby byl klid“.
Vysvětlovači zatajují čtenářům a
posluchačům, že tzv. okupovaná území na Západním břehu včetně celého Jeruzaléma
jsou území, na nichž Židé tradičně žili ve své historii až do roku 1948, kdy je
útočící Jordánsko ze Západního břehu a východního Jeruzaléma vyhnalo a všechny
synagogy na dobytém území zbouralo. Izrael se s tím smířil, ale Jordánsko v roce
1967 znovu Izrael napadlo. Izrael zvítězil a na svá území se vrátil. Jordánsko
se pak práva na Západní břeh oficiálně zřeklo. Podle všech pravidel logiky,
historie, práva, morálky i podle mezinárodního zákona se tak Západní břeh stal
součástí Izraele. Bohužel, izraelská socialistická vládnoucí elita se opakovaně
dopouštěla stejné chyby a pokoušela se upokojit uraženou arabskou ješitnost
předstíráním, že Izrael vlastně ve válce skoro prohrál. V roce 1973
obětovala izraelská vláda nejméně 2000 vojáků, protože nechtěla, aby byl Izrael
označen jako agresor a raději čekala, až bude Izrael napaden. Izraelská armáda
sice měla na konci války otevřenou cestu do Káhiry, ale vláda se rozhodla nepostoupit
a arabskou sebeúctu nezlomit. Předstíralo se, že válka s Egyptem dopadla téměř
nerozhodně, aby byl Egypt ochoten podepsat mírovou dohodu. Izrael jednal
s 9000 egyptskými zajatci podle mezinárodních dohod, ale většina z 270
Izraelských zajatců byla mučena a z traumatu se nikdy nevzpamatovala. V
Egyptě probíhají každoročně oslavy vítězství v jomkipurské válce. Izrael
dostal vytouženou mírovou smlouvu výměnou za historickou lež a za 60 000 km2,
ale Egypt porušil téměř všechny články této smlouvy: odmítl spolupráci,
nepřestal protižidovskou propagandu ve sdělovacích prostředcích a ve školách,
ilegálně přesunoval na Sinaj vojáky, a mnoho Izraelců bylo zabito buď na Sinaji,
nebo dokonce při útocích ze Sinaje na izraelské území. V roce 2011 musela izraelská
diplomatická mise uprchnout helikoptérou ze střechy káhirské residence, aby unikla
lynčujícímu davu. Vysvětlovači neprozradili, že před dvěma týdny musela
izraelská diplomatická mise znovu z Káhiry odejet, protože úřady nebyly
schopny jim zajistit bezpečí. Vysvětlovači ani neoznámili, že před pár dny byl v Jordánsku
propuštěn z vězení vrah, který po podepsání mírové dohody
s Jordánskem zastřelil sedm izraelských školaček.
Izraelské levici se nepodařilo koupit
si spolupráci sousedních zemí předstíráním slabosti, ale naopak posílila
odhodlání Arabů Izrael definitivně vyřídit. Rezoluci rady bezpečnosti z 23.
prosince minulého roku o nelegálnosti bytové výstavby na Západním břehu navrhl
Egypt, který zůstal nejúpornějším nepřítelem Izraele a tlačí Izrael k návratu
na hranice z roku 1967, což je v arabské strategii hlavní krok ke
zničení Izraele. Rezoluci UNESCO ze 13. října minulého roku o neexistenci
vztahu mezi Židy a Zdí nářků iniciovalo Jordánsko – další mírový partner
izraelských holubic. Mír bohužel nemůže nastat dříve, než holubice pochopí, že všichni
izraelští Arabové se musí z Izraele přestěhovat do Jordánska, nebo kamkoli
jinam podle své volby, protože normální právní stát nemůže fungovat, když
desítky procent obyvatel zákony ignoruje. Arabové dostanou na cestu dost
odškodného, aby mohli mezi svými bratry začít nový život, a nebudou muset jet
daleko – k Jordánské hranici je to téměř odevšad jen několik desítek
kilometrů. Arabské státy mají 500 krát více území než Izrael. Židům je
v arabských zemích de facto zakázáno bydlet, v Jordánsku a Saudské
Arábii dokonce de iure.
Arabové na svých územích
srovnávají domy se zemí (v Sýrii, Jemenu, Iráku a dalších zemích), zatímco
Izrael na svých územích domy staví. Překážkou světového míru kupodivu není
srovnávání celých obydlených čtvrtí se zemí, ale stavění domů na Západním
břehu. Přestože kromě Izraele není stát, který by si území Západního břehu
nárokoval, vysvětlovači se zabývají složitými právními kličkami vymyšlenými v OSN
či Haagu, podle nichž tam nemají Židé právo byty stavět. Izraelské bytové
jednotky a „nezákonné izraelské osady“ jsou trnem v oku většiny
komentátorů, včetně Gity Zbavitelové. Izraelci stojí proti OSN a proti
jadernému Iránu podporovaném Ruskem a Čínou, musí čelit nástrahám nepřátelského
světa i svých spojenců, kteří je tlačí k sebevražedným ústupkům, musí se
bránit sousedům, s kterými jsou ve válce i sousedům, s kterými mají
mírové smlouvy, jsou ohrožováni terorem izraelských Arabů i mírovým štvaním izraelských
holubic – a navíc musí vydržet neustálé nadávky ze strany světových masmédií.
Udržet se proti tomu všemu se zdá téměř nemožné, ale Izraelci nemají kam jít a tak
se budou i nadále s nasazením svého pověstného optimismu snažit – přes
odpor nepřátel a nelibost vysvětlovačů – vydržet. A když se jim to nepodaří,
vysvětlovači snadno vysvětlí, že byli Izraelci vyhlazeni vlastní vinou, protože
pořád provokovali stavěním.