28. srpna oznámila Mladá fronta, že české ministerstvo školství rozhodlo v atlasech a učebnicích pro školy změnit hlavní město Izraele z Jeruzaléma na Tel Aviv. Během několika dnů proběhla zpráva tiskem celého světa. Jeruzalém byl vymazán na žádost palestinského velvyslance v Praze, který se nejdříve obrátil na ministerstvo zahraničí a poté na ministerstvo školství s tím, že rodiče dětí z místní palestinské komunity přinesli výtisk školního atlasu firmy Shocart, kde je jako hlavní město Izraele uváděn
Jeruzalém, což je podle velvyslance nepřijatelné. Ministerstvo školství se omluvilo a oznámilo, že od příštího roku bude hlavním městem Tel Aviv, přičemž vydavatelství atlasu dostalo výhružku, že atlas přestane být oficiálně uznanou učebnicí, když nebude přepsán. Vydavatelství firmy Shocart si prý chyby ve svém školním atlase nevšimlo a též se omluvilo. „Rozhodnutí ministerstva velmi oceňuji,“ řekl ve své kanceláři v pražském Suchdole palestinský velvyslanec v Česku Khaled Alattrash.
Alattrash je úspěšnějším diplomatem než jeho předchůdce, roztrhaný v suchdolské kanceláři bombou určenou k teroristické činnosti, a šikovně se obrátil na české úřady v době, kdy ministerstvo zahraničí je vedené bývalým normalizačním televizním dramaturgem a ministerstvo školství je vedeno dlouholetou aktivistkou v radě pro lidská práva sdružující trockisty a jiné aktivisty.
Připomeňme si, koho velvyslanec Alattrash representuje. Stát Palestinu, který je dítkem neúnavné snahy světové levice zpochybnit právo Židů na samostatnou existenci. V šedesátých letech vytvořil Sovětský svaz teroristickou infrastrukturu, kterou západní levice doplnila o diplomatickou větev. Pod tlakem světa se Izraelská levice zlomila a dala Arabům žijícím na Západním břehu Jordánu a v Gaze autonomii, která si hraje s pomocí OSN na Palestinský stát. Tento stát se skládá ze dvou malých území, jehož představitelé se navzájem brutálně vraždí; viděli jsme mnoho filmových záběrů, na nichž jsou klečící Arabové za Západního břehu stříleni v Gaze nebo Arabové z Gazy surově týráni na Západním břehu. V rozporu se zpravodajstvím světových médií, obyvatelé Palestiny mají díky částečnému napojení na Izraelskou ekonomii vyšší životní úroveň než jejich příbuzní v Jordánsku, Egyptě, Sýrii a dalších arabských zemích. Tito Palestinci však, stejně jako jejich méně šťastní bratři v jiných zemích, hromadně podporují teror. Prezidentem Palestiny je Mahmoud Abbas též nazývaný Abu Mazen, který vystudoval moskevskou universitu a získal titul kandidáta věd; téma jeho dizertace bylo: „Tajné spojení mezi nacismem a sionismem“. Jeho největším životním úspěchem je podíl na masakru 11 Izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově 1972, který pomáhal finančně zabezpečit. Nedávno byly zveřejněny další detaily z tohoto masakru; ukazuje se, že teroristé nejméně jednomu sportovci před očima druhů zaživa uřízli přirození.
Proč dnes nemůže být Jeruzalém hlavním městem židů? Podle všech slovníků „hlavní město“ znamená správní středisko země nebo město kde sídlí vláda, což pro Jeruzalém platí. Jeruzalém byl již králem Davidem učiněn hlavním městem Židů kolem roku 1003 př.n.l., a od té doby je hlavním kulturním centrem, a s násilnými přestávkami i správním centrem pro Židy. Kontinuita židovského osídlení byla v Jeruzalémě narušena pouze na několik desítek let po potlačení povstání Bar Kochby v roce 135 n.l., kdy císař Hadrián zakázal Židům přístup do města. Židé Jeruzalém nepřestali za svaté město považovat nikdy. V bibli je Jeruzalém zmíněn více než tisíckrát, a v denních modlitbách je zmíněn několiksetkrát, přičemž se modlící obrací k Jeruzalému. I nenáboženský Žid slibuje při svatebním obřadu, že nikdy nezapomene na Jeruzalém. Arabové přišli do Jeruzaléma v roce 648, ale město nikdy nemělo v jejich politické správě a ani v jejich kultuře žádnou důležitost, ani jednou není zmíněno v Koránu, a svatým městem se stalo až po vzniku moderního Izraelského státu a po vytvoření palestinského mýtu. Súra 17:1 říká, že Bůh jednou v noci přenesl Mohameda do „mešity nejvzdálenější“, arabsky Masjid al-Aqsa; dnes se tato pasáž interpretuje jako návštěva Mohameda v Jeruzalémské mešitě al-Aksá, což má ukázat význam Jeruzaléma v arabské tradici. Faktem je, že Mohamed nikdy neopustil Arábii, mešita al-Aksá byla postavena až 60 let po Mohamedově smrti, a Jeruzalém není v arabské před-arafatovské tradici nikdy jako důležité místo jmenován.
Snad žádné hlavní město na světě nemá tak dlouhé trvání a žádné není tak dlouho spojeno s historií jednoho národa jako Jeruzalém. Řím byl založen až 753 př.n.l., Peking se stal hlavním městem v roce 1420 a Tokio v roce 1868. Některá hlavní města dokonce změnila majitele: Konstantinopol byl sebrán Řekům a stal se hlavním městem osmanského Turecka v toce 1453, a aztécký Tenochtitlán se po vybití Aztéků v roce 1520 stal postupně hlavním městem španělských dobyvatelů – Ciudad de México čili Mexico City. Nikdo nezpochybňuje Mexičanům či Turkům legitimitu jejich hlavního města. V OSN bylo vždy každému jasné, že Istanbul patří Turkům, Severní Irsko Britům, Francouzská Guyana Francouzům, Nové Mexiko Spojeným Státům, a východní Polsko Rusům stejně jako východní Prusko. Ale Izrael nepatří automaticky Židům a Jeruzalém nepatří Izraeli. Izrael a jeho hlavní město byly předmětem více rezolucí OSN než všechny ty desítky genocid, které probíhají po celém světě. Po tom, co byl Jeruzalém zbourán Babylóňany a Římany, a pak dobit muslimy, křižáky, Turky a Brity, je mu dnes upřeno právo stát se hlavním městem Židů. Jde o jediný případ v historii, kdy je národu upíráno právo si svoje hlavní město zvolit.
Problém Jeruzaléma byl vytvořen sovětskou a arabskou propagandistickou mašinérií, a je i po rozpadu Sovětského svazu rozvíjen přežilými agenty a stoupenci. Když Arabové a Sověti pochopili po šestidenní válce a po jomkipurské válce, že Izrael vojensky neporazí, rozhodli se zvítězit propagandou a lží, a tak rozpracovali mýtus ubohého palestinského lidu a izraelské okupace. Když se Izrael nepodařilo vymazat z povrchu světa, měl být alespoň vygumován v atlasech, a začali s jeho hlavním městem. Malý atlas světa z roku 1959 (3. příruční vydání, Praha 1959) ještě uvádí na straně 68 jako hlavní město Izraele „Jrušalajim-Jerusalem“, ale například normalizační Velký atlas světa z roku 1988 (Praha 1988) již uvádí jako hlavní město Tel Aviv-Yafo. Otázkou je, zda by čeští politikové, jako Lubomír Zaorálek a Kateřina Valachová, vyhověli palestinskému velvyslanci, kdyby žádal vymazání celého Izraele. Mohli by se opřít o rozhodnutí jednoho z největších světových vydavatelství, britsko-amerického Harper Collins, které v prosinci 2014 vynechalo ve všech atlasech pro anglicky mluvící školy na Středním východě celý Izrael. Zastavili by se tito politikové vůbec před něčím? Přejmenovali by Tálinskej rybník na Arafatův?
Politika appeasementu vedla svět v roce 1938 proti Československu a to si netrouflo existovat proti vůli světa a rozpustilo se. Bez této kapitulace by nezemřelo 270 000 Československých židovských spoluobčanů v koncentrákách, ale kdo může politikům vyčítat, že nechtěli jít proti celému světu a snažili se vyhnout válce. V roce 1999 dostalo Česko historickou možnost zabránit bombardování tradičně spřátelených Srbů letectvem NATO, mělo tak možnost zachránit životy tradičních spojenců aniž by tentokrát riskovali vlastní životy, ale ani touto zkouškou Česko neprošlo. Protože bylo Česko členem NATO jen několik dnů, nechtělo hned zpočátku „dělat potíže“ a jít proti všem a tak se na tomto zločinu podílelo; Václav Havel si dokonce neodpustil zafilosofovat a nespravedlivou válku na straně muslimů proti tradičním spojencům pochválit: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, pak je to tato válka“.
Dnes si mnoho lidí myslí, že na nějakém puntíku na mapě nesejde. Židů se není třeba bát, a riskovat zlost Palestinců kvůli takové maličkosti nemá cenu. Ale jeruzalémský Žid Ježíš řekl už kolem roku 30 n. l.: „Kdo je věrný v malé věci, je věrný také ve velké; kdo je v malé věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké“ (Lukáš 16:10, Ekumenický překlad, Praha 1979). Čeští politikové ve velkých zkouškách neprošli, nemohli by se alespoň pokusit projít v malých? Vygumováním tečky na mapě Izrael nezahyne, ale morální skvrna zůstane na těch, kteří gumovali.
Jeruzalém, což je podle velvyslance nepřijatelné. Ministerstvo školství se omluvilo a oznámilo, že od příštího roku bude hlavním městem Tel Aviv, přičemž vydavatelství atlasu dostalo výhružku, že atlas přestane být oficiálně uznanou učebnicí, když nebude přepsán. Vydavatelství firmy Shocart si prý chyby ve svém školním atlase nevšimlo a též se omluvilo. „Rozhodnutí ministerstva velmi oceňuji,“ řekl ve své kanceláři v pražském Suchdole palestinský velvyslanec v Česku Khaled Alattrash.
Alattrash je úspěšnějším diplomatem než jeho předchůdce, roztrhaný v suchdolské kanceláři bombou určenou k teroristické činnosti, a šikovně se obrátil na české úřady v době, kdy ministerstvo zahraničí je vedené bývalým normalizačním televizním dramaturgem a ministerstvo školství je vedeno dlouholetou aktivistkou v radě pro lidská práva sdružující trockisty a jiné aktivisty.
Připomeňme si, koho velvyslanec Alattrash representuje. Stát Palestinu, který je dítkem neúnavné snahy světové levice zpochybnit právo Židů na samostatnou existenci. V šedesátých letech vytvořil Sovětský svaz teroristickou infrastrukturu, kterou západní levice doplnila o diplomatickou větev. Pod tlakem světa se Izraelská levice zlomila a dala Arabům žijícím na Západním břehu Jordánu a v Gaze autonomii, která si hraje s pomocí OSN na Palestinský stát. Tento stát se skládá ze dvou malých území, jehož představitelé se navzájem brutálně vraždí; viděli jsme mnoho filmových záběrů, na nichž jsou klečící Arabové za Západního břehu stříleni v Gaze nebo Arabové z Gazy surově týráni na Západním břehu. V rozporu se zpravodajstvím světových médií, obyvatelé Palestiny mají díky částečnému napojení na Izraelskou ekonomii vyšší životní úroveň než jejich příbuzní v Jordánsku, Egyptě, Sýrii a dalších arabských zemích. Tito Palestinci však, stejně jako jejich méně šťastní bratři v jiných zemích, hromadně podporují teror. Prezidentem Palestiny je Mahmoud Abbas též nazývaný Abu Mazen, který vystudoval moskevskou universitu a získal titul kandidáta věd; téma jeho dizertace bylo: „Tajné spojení mezi nacismem a sionismem“. Jeho největším životním úspěchem je podíl na masakru 11 Izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově 1972, který pomáhal finančně zabezpečit. Nedávno byly zveřejněny další detaily z tohoto masakru; ukazuje se, že teroristé nejméně jednomu sportovci před očima druhů zaživa uřízli přirození.
Proč dnes nemůže být Jeruzalém hlavním městem židů? Podle všech slovníků „hlavní město“ znamená správní středisko země nebo město kde sídlí vláda, což pro Jeruzalém platí. Jeruzalém byl již králem Davidem učiněn hlavním městem Židů kolem roku 1003 př.n.l., a od té doby je hlavním kulturním centrem, a s násilnými přestávkami i správním centrem pro Židy. Kontinuita židovského osídlení byla v Jeruzalémě narušena pouze na několik desítek let po potlačení povstání Bar Kochby v roce 135 n.l., kdy císař Hadrián zakázal Židům přístup do města. Židé Jeruzalém nepřestali za svaté město považovat nikdy. V bibli je Jeruzalém zmíněn více než tisíckrát, a v denních modlitbách je zmíněn několiksetkrát, přičemž se modlící obrací k Jeruzalému. I nenáboženský Žid slibuje při svatebním obřadu, že nikdy nezapomene na Jeruzalém. Arabové přišli do Jeruzaléma v roce 648, ale město nikdy nemělo v jejich politické správě a ani v jejich kultuře žádnou důležitost, ani jednou není zmíněno v Koránu, a svatým městem se stalo až po vzniku moderního Izraelského státu a po vytvoření palestinského mýtu. Súra 17:1 říká, že Bůh jednou v noci přenesl Mohameda do „mešity nejvzdálenější“, arabsky Masjid al-Aqsa; dnes se tato pasáž interpretuje jako návštěva Mohameda v Jeruzalémské mešitě al-Aksá, což má ukázat význam Jeruzaléma v arabské tradici. Faktem je, že Mohamed nikdy neopustil Arábii, mešita al-Aksá byla postavena až 60 let po Mohamedově smrti, a Jeruzalém není v arabské před-arafatovské tradici nikdy jako důležité místo jmenován.
Snad žádné hlavní město na světě nemá tak dlouhé trvání a žádné není tak dlouho spojeno s historií jednoho národa jako Jeruzalém. Řím byl založen až 753 př.n.l., Peking se stal hlavním městem v roce 1420 a Tokio v roce 1868. Některá hlavní města dokonce změnila majitele: Konstantinopol byl sebrán Řekům a stal se hlavním městem osmanského Turecka v toce 1453, a aztécký Tenochtitlán se po vybití Aztéků v roce 1520 stal postupně hlavním městem španělských dobyvatelů – Ciudad de México čili Mexico City. Nikdo nezpochybňuje Mexičanům či Turkům legitimitu jejich hlavního města. V OSN bylo vždy každému jasné, že Istanbul patří Turkům, Severní Irsko Britům, Francouzská Guyana Francouzům, Nové Mexiko Spojeným Státům, a východní Polsko Rusům stejně jako východní Prusko. Ale Izrael nepatří automaticky Židům a Jeruzalém nepatří Izraeli. Izrael a jeho hlavní město byly předmětem více rezolucí OSN než všechny ty desítky genocid, které probíhají po celém světě. Po tom, co byl Jeruzalém zbourán Babylóňany a Římany, a pak dobit muslimy, křižáky, Turky a Brity, je mu dnes upřeno právo stát se hlavním městem Židů. Jde o jediný případ v historii, kdy je národu upíráno právo si svoje hlavní město zvolit.
Problém Jeruzaléma byl vytvořen sovětskou a arabskou propagandistickou mašinérií, a je i po rozpadu Sovětského svazu rozvíjen přežilými agenty a stoupenci. Když Arabové a Sověti pochopili po šestidenní válce a po jomkipurské válce, že Izrael vojensky neporazí, rozhodli se zvítězit propagandou a lží, a tak rozpracovali mýtus ubohého palestinského lidu a izraelské okupace. Když se Izrael nepodařilo vymazat z povrchu světa, měl být alespoň vygumován v atlasech, a začali s jeho hlavním městem. Malý atlas světa z roku 1959 (3. příruční vydání, Praha 1959) ještě uvádí na straně 68 jako hlavní město Izraele „Jrušalajim-Jerusalem“, ale například normalizační Velký atlas světa z roku 1988 (Praha 1988) již uvádí jako hlavní město Tel Aviv-Yafo. Otázkou je, zda by čeští politikové, jako Lubomír Zaorálek a Kateřina Valachová, vyhověli palestinskému velvyslanci, kdyby žádal vymazání celého Izraele. Mohli by se opřít o rozhodnutí jednoho z největších světových vydavatelství, britsko-amerického Harper Collins, které v prosinci 2014 vynechalo ve všech atlasech pro anglicky mluvící školy na Středním východě celý Izrael. Zastavili by se tito politikové vůbec před něčím? Přejmenovali by Tálinskej rybník na Arafatův?
Politika appeasementu vedla svět v roce 1938 proti Československu a to si netrouflo existovat proti vůli světa a rozpustilo se. Bez této kapitulace by nezemřelo 270 000 Československých židovských spoluobčanů v koncentrákách, ale kdo může politikům vyčítat, že nechtěli jít proti celému světu a snažili se vyhnout válce. V roce 1999 dostalo Česko historickou možnost zabránit bombardování tradičně spřátelených Srbů letectvem NATO, mělo tak možnost zachránit životy tradičních spojenců aniž by tentokrát riskovali vlastní životy, ale ani touto zkouškou Česko neprošlo. Protože bylo Česko členem NATO jen několik dnů, nechtělo hned zpočátku „dělat potíže“ a jít proti všem a tak se na tomto zločinu podílelo; Václav Havel si dokonce neodpustil zafilosofovat a nespravedlivou válku na straně muslimů proti tradičním spojencům pochválit: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, pak je to tato válka“.
Dnes si mnoho lidí myslí, že na nějakém puntíku na mapě nesejde. Židů se není třeba bát, a riskovat zlost Palestinců kvůli takové maličkosti nemá cenu. Ale jeruzalémský Žid Ježíš řekl už kolem roku 30 n. l.: „Kdo je věrný v malé věci, je věrný také ve velké; kdo je v malé věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké“ (Lukáš 16:10, Ekumenický překlad, Praha 1979). Čeští politikové ve velkých zkouškách neprošli, nemohli by se alespoň pokusit projít v malých? Vygumováním tečky na mapě Izrael nezahyne, ale morální skvrna zůstane na těch, kteří gumovali.