31. 7. 2016

Putin je Rusko – a Rusko je zlo – Přichýlit se tam k tomu ruskému dubisku patří k instinktům mnoha lidí v Česku i jinde

„Není všechno černé nebo bílé“ je oblíbenou větou politických diskutérů, hlavně levicových, a v souladu s touto větou je Rusko i kritizováno i chváleno. I na Západě je Putin často chválen jako příklad rozhodného politika, který ví, co chce, na rozdíl od slabého amerického prezidenta. Paradoxně neubývá zastánců Ruska ani v Česku, které bylo Ruskem zotročeno v letech 1945-1989. Lze to vidět i na stránkách tisku, například na Neviditelném Psu: 30. 7. zde tvrdil Zdeněk Jičínský, že Západ rozdmychává
novou studenou válku proti Rusku, 29.7. soudil Libor Popovský, že protiruská rétorika je přehnaná, 25.7. kritizoval Zdeněk Lenz sankce proti Rusku a tvrdil, že pád Putina by byl tragédií, 25.7. kritizoval Tomáš Haas sankce proti Rusku, neboť obyvatelé na zabraných územích údajně sami v referendu žádali připojení k Rusku, atpod. Mně osobně jsou tyto postoje srozumitelné. Vyrůstal jsem s matkou, která jako 15 letá přežila Osvětim, a já jsem odmalička věděl, že Osvětim osvobodila ruská armáda. Jako dítě jsem listoval knihou „F. L. Věk“, v níž jedna z barevných ilustrací Adolfa Kašpara ukazovala Prahu ozdobenou obrovskými ruskými prapory, a vítající ruské vojáky na konci napoleonských válek. Byl jsem vychováván v komunistických školách a rusofilská mytologie prolínala všechny předměty. Úryvky z romantické básně „Slávy dcera“ Jana Kollára z roku 1824 jsme se učili nazpaměť, přičemž nám zdůraznili verš chválící Rusko: „k tomu tam se přichyl dubisku“. Se školou jsem se zúčastnil monumentálního vítání prvního kosmonauta Jurije Gagarina pražskými žáky v roce 1961. Moje proruské sympatie utrpěly výrazné trhliny až po příchodu sovětských vojáků do Prahy v roce 1968, kdy mně bylo 16 let.

Postupně jsem se dozvěděl o násilné smrti desítek miliónů lidí v sovětském Gulagu, o spolupráci Sovětského svazu s nacistickým Německem, a po rozpadu Sovětského svazu a částečném otevření archivů, i o mnoha dalších zločinech Sovětského svazu pod vedením Ruska. Dozvěděl jsem se o sadistických pokusech s jedy na vězních (Sudoplatov: Special Tasks, Great Britain, 1994, strana 239), o střílení dětí (Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů, Brno, 2008, strana 38), o vyhlazování celých vesnic pomocí kulometů a jedovatých plynů (tamtéž, strana 81-83), o vyklešťování kněžích (tamtéž, strana 138), o zastřelení 157 000 vlastních vojáků – 15 divizí – kteří se vrátili z nacistického zajetí (tamtéž, strana 138), o pochodech smrti organizovaných pro národnostní menšiny, při nichž byli ubíjeni staří a slabí (tamtéž, strana 169), o znásilnění 2 miliónů německých žen během druhé světové války, organizovaném ruským vedením (Antony Beevor: Berlin-The Downfall 1945, Penguin Books, 2002, strana 410). Nejvíce obětí teroru bylo v Rusku, které je největší, ale to není útěcha pro národy zotročené v Sovětském svazu; například počet Kazachů zabitých za Stalina hladem či jinak představoval asi 50% obyvatel, Ukrajinců 15%, atd. Sovětské experimenty v zemědělství a průmyslu zabily a zmrzačily milióny lidí, typickým je experiment v Černobylu, jehož tragické následky jsou i dnes zlehčovány. Sovětské výboje a podpora teroristů po celém světě vedly k masovému šíření anarchie a násilí i mimo Sovětský svaz. Například organizace Al-Kaida, z níž se vyvinul Islámský stát, vznikla v důsledku sovětské invaze do Afganistánu.

Mnoho zveřejněných dokumentů ukázalo, že Rusové za komunismu nasadili po světě nesčetně špionů v průmyslu i v politických organizacích a v tisku, bez nichž by nemohli Západu vojensky konkurovat, a kteří organizovali sympatie západní levice správným směrem. Mnoho dokumentů odhaluje nelidskost a podvodnost sovětského Ruska, ale dnes je nemoderní se o tuto tematiku zajímat, též díky oněm špionům a oné levici, kteří dále ve světě působí. Podporovatelé Sovětského svazu se přirozeně stali podporovateli Ruska. Klišé o „honu na čarodějnice“ za doby Mccarthismu pronikly do všech dětských učebnic po celém světě, ale fakta ukazují na to, že Mccarthismus na sovětskou protřelost nestačil a v boji s ní prohrál.

V Rusku se vystřídali carové, Lenin, Stalin, generální tajemníci, a dnes tam je Putin. Dnes jsou sovětské archivy opět zavřeny, ale to co bylo zveřejněno by mělo stačit každému, kdo čte, aby vyměnil své dětské rusofilské iluze za hrůznou pravdu. Ale i kdo nerad čte, se může z televize doslechnout o zavražděných novinářích, kteří kritizovali prezidenta Putina, naposled o Borisi Němcovi, který byl v únoru 2015 zastřelen blízko Rudého náměstí. Zcela mimochodem jsem se nedávno dozvěděl, že vlastně Gagarin ani nebyl prvním kosmonautem, protože jeho let nedodržel podmínky Fédération Aéronautique Internationale a Sověti o podmínkách letu lhali. Před několika dny se provalilo, že Rusko, jako stát, podvádělo na Olympiádě 2014 v Soči; sportovci brali drogy a ruská tajná služba vzorky v noci v hlídaných objektech s pomocí náročné technologie vyměňovala.

Lidé, kterým se fakta o Rusku nelíbí, vedou rádi geopolitické úvahy o nutnosti spolupráce s Ruskem a také o důležitosti rovnováhy ve světě, přičemž Rusko má tvořit rovnováhu proti západním zemím, včetně Ameriky a Británie. Těmto lidem imponuje, že se Putin na rozdíl od západních slabošských politiků nezabývá zbytečným žvaněním, má černý pás v džudu a hladce zabírá nová území. Putin tím samozřejmě připomíná Mussoliniho. Odpůrci faktů ignorují i to, že Obama nabídl Rusku „reset“ vztahů, na což Putin odpověděl řadou nepřátelských akcí. V lednu 2016 dospěl britský soud k závěru, že Alexandr Litviněnko, který v roce 2006 zemřel na otravu poloniem v Londýně, byl zavražděn na rozkaz ruské tajné služby, přičemž vražda byla pravděpodobně odsouhlasena prezidentem Putinem. Není jasné, jak lze spolupracovat s politikem, který vraždí na svém území i na území potenciálních spojenců. Není jasné, jakou má Putin strategii, ale jeho taktika se opírá o travičství a podvod. Ruská taktika připomíná taktiku barbarů, kteří dnes Západ ohrožují. Zmatený a levicí podlomený Západ stojí proti islámu sám, jako stál sám proti nacismu, a ruská úloha je dnes nejasná stejně jako byla v době nacismu. 

Ruští spisovatelé působivě popsali strašidelnou násilnost a prázdnotu Ruska a sami byli často součástí oné prázdnoty. Dostojevskij v románu Bratři Karamazovi vytvořil postavu Aljoši, čistého člověka blízkého Ježíšovi; když se Aljoši ptají, zda je pravda, že o velikonocích Židé kradou děti a zabíjejí je, odpověděl hlavní hrdina Dostojevského díla: „nevím“. Je charakteristické, že největší ruský spisovatel byl tak odtržen od reality, že nechápal, že Židé nepoužívají křesťanské děti do macesů a vzal na sebe odpovědnost za sadistické pogromy. Kniha vyšla v roce 1880, a v letech 1881-1919 se odehrálo tisíc pogromů, při nichž bylo utlučeno několik set tisíc židovských mužů, žen a dětí. Po přečtení Aljošovy odpovědi nijak nepřekvapuje, že sovětské Rusko označovalo Izrael jako největšího nepřítele lidstva, a že na straně Arabů aktivně usilovalo o jeho vymazání z mapy. Rusko je zemí násilí a zmatku dnes, stejně jako bylo za časů Dostojevského. Ruská kultura může být zajímavá, ale od ruského shnilého dubiska je nejlépe se držet co nejdál, jak vehementně hlásal Karel Havlíček i Tomáš Masaryk. Sice není všechno černé a bílé, ale Rusko je blíže Iránu a Severní Koreji než Evropě a Americe.