14. 9. 2014

Hrdinové nedávné české historie

Často jsou mezi hrdiny počítány známé osobnosti veřejného života, jako sportovci a umělci nebo politici. Jestliže za hrdinu budeme považovat člověka, který projeví odvahu a vůli k sebeobětování v zájmu celku či principu, mnohý z kandidátů na hrdinu bude spíše hodnocen jako úspěšný profesionál (generál, doktor, spisovatel, sportovec, diplomat, apod.), zatímco opravdoví hrdinové budou ztraceni mezi zcela anonymními lidmi. Níže je diskutováno, možná poněkud nesourodě vybraných, 4x4 (či 4x4+1) kandidátů na hrdinu mezi známými osobnostmi nedávné historie. 
1) Padlí (z piedestálu) hrdinové a antihrdinové
    *Emanuel Moravec  *Julius Fučík  *Edvard Beneš  *Václav Havel 
2) Sporné obdivované osobnosti
    *Václav Černý  *Jan Werich  *Jan Masaryk  *Milada Horáková 
3) Hrdinové v umělecké branži 
    *Karel Hašler  *Vladislav Vančura  *Karel Čapek  *Karel Kryl 
4) Další hrdinové
    *Jiří Suchý  *Tomáš Masaryk  *Ctirad a Josef Mašín  *Jan Palach 

1) Padlí (z piedestálu) hrdinové a antihrdinové 
Všichni čtyři byli alespoň někdy za hrdiny považováni. Všichni jednali, nebo byli přesvědčeni že jednají, v zájmu celku či principu, a všichni projevili více či méně osobní odvahy, ale také mnoho oportunismu. Ale ani jeden z nich se vážně obětovat nechtěl, a všichni zradily své ideály (ať byly jakkoli pochybné) a svůj národ. 
* Moravec byl typ dobrodruha, obdivoval fašismus i Tomáše Masaryka, byl osobně odvážný a zastřelil se, když viděl že hra skončila. Během kolaborace s nacisty se choval jako bezohledný padouch [1]. 
* Fučík byl typ floutka, jako komunistický novinář lhal o Sovětském Svazu, projevil určitou odvahu, když za nacistické okupace stoupil do odboje, ale když ho přišli zatknout, nezastřelil ani gestapáky a ani sebe, odevzdal zbraně, zradil své zásady i přátele a pokusil se přežít spoluprací s nacisty, což se mu nepodařilo a byl popraven [2, 3]. Komunisté zfalšovali jeho historii a učinili z něho hlavního hrdinu do svých čítanek. 
* Beneš byl typ pedantského úředníka, přesvědčeného že šikovnou diplomacií se dá dosáhnout více než bojem. Za jeho prvního prezidentování se Československo vzdalo mnichovskému diktátu a rozpadlo se, za jeho druhého prezidentování se obnovené a okleštěné Československo vzdalo komunistické straně podporované Moskvou [4]. Beneš podlehl strachu z komunistických výhružek, nenašel odvahu se zastřelit a zcela zradil své politické partnery a i všechny spoluobčany [5]. Přesto byl v různých obdobích Beneš považován téměř za hrdinu. 
* Havel byl typ bohéma neúnavně usilujícího o uznání, ať již pomocí umělecké činnosti nebo třeba i neohrožených veřejných postojů. Projevil určitou odvahu, když na sebe vzal věznění, které nakonec bylo delší než čekal. Bohužel se ukázalo, že tváří tvář STB se vždy pokořil a udělal téměř vše, o co jej žádali. Za své kompromisnictví byl učiněn hlavním kurátorem předání moci z komunistického režimu postkomunistickému v roce 1989, kdy v Evropě padl komunismus, a stal se prezidentem, boháčem, uznaným umělcem a vším, čím ve svých snech vždy chtěl být – dokoncem národním hrdinou. Od mládí se choval ke komunistům podlézavě, za což se mu jeho spolužáci, včetně bratří Mašínů, vysmívali [6, str. 32]. Odvahu a vůli k sebeobětování v zájmu celku či principu neprojevil. Svou kritičnost režimu pečlivě dávkoval, aby nepřekročil určitou hranici; například text Charty 77 nevyzýval k boji proti totalitnímu režimu, ale k dialogu s ním. Zveřejněné archivy ukázaly, že spolupracoval s STB již v šedesátých letech, ohrožoval nevinné lidi, a sebeobětování nadávkoval přesně tak, aby dosáhl svých osobních cílů [6, 7]. 

2) Sporné obdivované osobnosti 
Všichni čtyři byli, nebo ještě jsou, téměř všeobecně obdivováni a považováni za hrdiny. 
* Černý, sám sebe prezentuje ve svých pamětech jako hrdinu a velikého člověka [8]. Téměř nad sebou pláče ve svých vzpomínkách, když líčí jak jej dvakrát téměř zlikvidovali (ale nepovedlo se jim to), když seděl několik měsíců ve vězení za nacismu a několik měsíců za komunismu. Sice za komunismu publikoval, ale dojímá se, že žádný režim neocenil jeho genialitu (i když není jasné v jakém oboru). Jedno procento textu svých vzpomínek věnuje protižidovským úvahám, a například vyjadřuje názor, že Slánského židovství může vysvětlit Nerudovu nenávist k Židům (ibid. str. 446). Když mluví o Židovi, který ztratil rodiče v Osvětimi, používá slov: „jeho rodiče zašli v koncentráku“. Nenávistí však nešetří proti nikomu, a hlavně ne proti mnoha svým domnělým konkurentům. Malichernost a egoismus z Černého čiší, a sebeobětování v zájmu čehokoli jiného než sebe by nebyl schopen. Obdiv ke své osobě se mu podařilo přenést i na jiné lidi v době Charty 77, mimo jiné díky šikovnému podání svého dvojnásobného krátkého věznění, k němuž vlastně došlo v obou případech omylem (ibid.). 
* Werich samozřejmě stojí v této skupině nad ostatními, ale tematem zde je hrdinství a ne inteligence a smysl pro humor. V rozhovoru s Werichem kolem roku 1948 řekl Voskovec o svém rozhodnutí zůstat mimo komunistické Československo něco jako: „...víš Jene já sem srab a kdyby mě měli komunisti v rukou, nevim esli bych byl schopen se jim postavit...“ (zveřejněno v samizdatu asi o 20 let později). Voskovec projevil v zájmu celku a principu odvahu a vůli opustit zemi, v níž byl slavným a milovaným umělcem – Werich ne. V době, kdy komunisté zabíjeli a věznili Werichovi spoluobčany v koncentrácích, on byl prominentním umělcem a dokonce se stal ředitelem divadla. Cestoval, psal a vystupoval. Stalo se přesně to, čeho se Voskovec obával a kvůli čemu zůstal mimo dosah komunistů, Werich (a ne Voskovec) byl srab a podepsal komunistům Antichartu pár dní před smrtí. 
* Jan Masaryk byl rozmařilé dítě slavného táty. Stal se úspěšným diplomatem a všeobecně oblíbeným uživačem života. Byl znám jako lidový řečník, a využil toho za druhé světové války při pravidelných radiových vysíláních z Londýna do okupovaného Československa. V rádiu vyjadřoval sympatie k Židům vražděným v koncentrácích, ale neodpustil si lidově laděné kritické poznámky jako: “Je také pravda, že se někteří Židé nechovali dobře. Chodili po pražských kavárnách a němčili i po roku 1933. Ale dostali tak za vyučenou, že se po válce těžko najde československý Žid, který by tyto chyby opakoval...“ [9, str.195]. Mladému člověku je třeba dnes vysvětlit, že „němčení“ bylo dříve hanlivé slovo pro „mluvení německy“, a dále, že z 350 000 československých Židů „dostalo za vyučenou“ a bylo za nacismu zavražděno 230 000. Téměř hrdinou se Jan Masaryk stal hlavně díky své násilné smrti po nástupu komunistů k moci v roce 1948. Faktem je, že Jan Masaryk nevyužil svého jména a neprojevil odvahu a vůli postavit se proti násilí. Neobětoval se a z okna ho vyhodili sovětští poradci. Spolu s prezidentem Benešem zradil své demokratické kolegy ve vládě a celý národ [10]. 
* Horáková byla aktivistkou za ženská práva. Za členství v odbojové organizaci byla za protektorátu v roce 1940 zatčena a vězněna v Praze a Terezíně. Údajně byla tvrdě vyslýchána a bita, ale bezvýsledně. V roce 1944 byla odsouzena v Německu k smrti a trest byl změněn na 8 let. Po válce byla členkou parlamentu. Údajně se snažila sabotovat nástup komunismu. V roce 1949 byla zatčena a údajně týrána V roce 1950 byla odsouzena za spiknutí a velezradu a popravena [11]. Alternativní vylíčení jejího života tvrdí, že Horáková za války spolupracovala od svého zatčení s německou státní bezpečností, což vysvětluje prominentní postavení, kterého si užívala, včetně samostatné cely pro sebe a svého manžela a pohybu mimo vězení. K trestu smrti za Němců údajně odsouzena nebyla, a trest vězení měl pomoci Horákovou uklidit v Německu. S komunisty po válce ve skutečnosti úzce spolupracovala a podílela se na založení Svazu přátel SSSR, jehož byla místopředsedkyní, a usilovala o post ministrině zahraničí. Komunisté ji však kariéru neumožnili, a to bylo údajně důvodem jejího obrácení se proti nim po převratu 1948. Údajně ji nemučili ani nacističtí a ani komunističtí vyšetřovatelé [12]. Poprava Horákově byl zločin, a není relevantní zda ji komunisté odsoudili podle svých deviatních zákonů oprávněně či neoprávněně. Podle dostupných pramenů jednala Horáková během procesu i v posledních chvílích nanejvýš důstojně a statečně. Projevovala odvahu za války i po ní. Projevila odvahu tváří tvář neodvratitelnému konci, i když neprojevila vůli k sebeobětování v zájmu celku či principu. Milada Horáková byla statečná žena, ale ne hrdinka ve smyslu výše uvedené definice. 

3) Hrdinové v umělecké branži 
* Karel Hašler byl herec, písničkář, vtipálek a vlastenec. Kvůli oněm dvou posledním vlastnostem byl v roce 1941 poslán do koncentráku, kde násilně zemřel [13]. Povzbuzoval spoluobčany v těžkých časech a měl odvahu se nacistům posmívat, ale není jasné zda měl odvahu a vůli k sebeobětování v zájmu celku či principu. 
* Vladislav Vančura byl v dově své smrti mnohými považován za největšího českého spisovatele své doby. Za války odmítal účast na ostentativních proněmeckých akcích českých kulturních pracovníků, k čemuž bylo třeba dost odvahy. Vstoupil do protinacistického odboje, a v roce 1942 byl zatčen. Důvodem bylo předchozí zatčení Julia Fučíka a Jaroslava Klecana, od nichž se nacisté o Vančurovi dozvěděli. Po atentátu na Heydricha byl jako příslušník české elity zastřelen [14]. 
* Karel Čapek byl a je jedním z ve světě nejznámějších českých spisovatelů. Altruismus prolíná celou jeho beletristickou i novinářskou práci. Neúnavně a statečně se snažil čelit politickým tlakům vykonávaným na umělce. V letech sílícího nacismu usiloval o národní jednotu. V poslednich měsících svobodného Československa, které se shodovaly s posledními měsíci jeho života, musel koncem roku 1938 čelit veřejným útokům některých českých nacionalistů, kteří jej považovali za příliš pacifistického v době národního ohrožení. Dokonce u sebe nosil zbraň [15]. Již v roce 1934 se ve sporu mezi českou a německou částí Karlovy University, v tzv, insigniádě, postavil proti českým nacionalistům, když podepsal Manifest českých a slovenských spisovatelů spolu s komunistickými spisovateli, čímž se v boji o insignie paradoxně dostal do tábora, který podporovali komunisté a nacisté [16]. Za to byl kritizován spisovatelem Rudolfem Medkem, který Čapka v tomto táboře viděl nerad. Medek chtěl varovat, že proti německému nacionalismu se nelze postavit pacifismem a komunistickou propagandou; varoval slepou levicovou inteligenci před nacistickými koncentráky a téměř prorocky viděl Vančuru zemřít v německém koncentráku [17]. Avšak Čapek se příliš spoléhal na lidskou dobrotu a nechtěl pochopit, že láska a pacifismus blížící se světový konflikt neodvrátí. Umřel symbolicky v posledních dnech Československa. Byl na seznamu gestapa, které ho přišlo v prvních dnech okupace zatknout, naštěstí pozdě. Jeho bratr Josef, s mnoha dalšími českými umělci zemřel v koncentráku, jak předvídal Medek, který sám zemřel v roce 1940. 
* Karel Kryl byl národním bardem v době sovětské okupace 1968. Na úmrtním listu v roce 1994 mu stálo: „básník, zpěvák, Čechoslovák“. Jeho písně představují nejzaostřenější kritiku komunismu v českém umění. Podobně jako Voskovec, odmítl žít v rukou komunistů, i když pro něj znamenalo velkou osobní oběť opustit svoji zemi a zemi svého jazyka. Byl hluboce frustrován postkomunistickou vládou Havla, která stála u rozkladu jeho Československa [18]. Podoben Čapkovi, Kryl umřel nedlouho po rozpadu své země. 

4) Další hrdinové 
* Tomáš Garrigue Masaryk byl zakladatel českoslovenkého státu a jeho první prezident. V mládí se nebál riskovat neoblíbenost a dokonce budit nenávist spoluobčanů, když prosazoval názor menšiny proti většině, například když v roce 1877 pochyboval o pravosti Rukopisů všeobecně považovaných za starou literární památku. V roce 1899 se stavěl za revizi procesu proti Židovi Hilsnerovi obviněnému z rituální vraždy, navzdory většině veřejného mínění i proti velké části českého tisku. Znepřátelil si české i německé nacionalisty, studenti demonstrovali pod okny jeho bytu [19]. V některých okamžicích svých veřejných sporů Masaryk dokonce uvažoval o emigraci. I když jako známý profesor a politik za demokratického Rakouska v nebezpečí života nebyl, Masaryk nesporně projevil odvahu a vůli k obětování osobního klidu v zájmu celku a principu. 
* Jiří Suchý byl a je jedním z nejpopulárnějších českých písničkářů. Byl symbolem ležérní legrace a stal se vzorem pro mnoho následovníků. Přes obrovský vliv, který měl na své spoluobčany, až do svého současného věku 83 let nikdy neposkytl žádné zásadní prohlášení (o kterém vím) k mnoha převratným událostem ve své vlasti, a navzdory slovní virtuozitě nikdy neobdařil národ nějakým slovním poučením či radou. Národ od něho dostal politickou a morální lekci jen jednou – v roce 1977, kdy nepodepsal Antichartu. Odsouzení Charty 77, Antichartu, donutil komunistický režim podepsat každého občana, který chtěl nějakého postavení dosáhnout či si jej udržet, po vzoru románu 1984, v němž režim lidi likvidoval teprve po jejich upřímném vyjádření věrnosti režimu. Antichartu podepsalo asi 7000 umělců [20], z nichž mnozí později trapně koktali o důvodech svého selhání [21]. Nepodepsalo snad jen 7 umělců. Suchý nepředstíral, že mu v podpisu brání nemoc nebo ztráta pera, prostě nepřišel a nepodepsal, a my kteří jsme tenkrát podrobně pročítali seznamy „padlých“ a podepsavších se jsme ho s úlevou nenašli. V totalitním státě projevil Suchý odvahu a ochotu obětovat něco ze sebe v zájmu celku či principu. 
* Ctirad a Josef Mašín byli synové podpl. Josefa Mašína, který byl za aktivní ozbrojený boj proti nacistům v roce 1942 popraven. Ctirad a Josef brali naučení svého otce vážně a když viděli, že komunisté jsou pevně u moci, rozhodli se k téměř nemožnému činu – probít se s třemi dalšími přáteli přes československou hranici a skrze východní Německo do Západního Berlína. Desetitisíce policistů a vojáků se je snažilo zlikvidovat, dva jejich kamarádi padli do rukou nepřátel, ale bratři Mašínové spolu s jedním kamarádem se navzdory vší pravděpodobnosti probili [22]. Rozzuření komunisté se je snažili zdiabolizovat, též s použitím vymyšlených historek o zabiti nevinných lidí, ale oni zabili jen toho na straně komunistů, kdo stál proti nim se zbraní. Bratři Mašínové spolu se svými třemi přáteli, Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou a Milanem Paumerem [23] projevili jasnou odvahu a vůli k sebeobětování v zájmu svého národa a v zájmu boje proti komunistické totalitě, tak jako podpl. Mašín bojoval proti nacistické totalitě. Všech šest jmenovaných jsou hrdinové. 
* Jan Palach byl idealistický student, který se v roce 1969 upálil, protože neviděl jiné cesty jak vyburcovat svůj národ z letargie, do které upadl po sovětské okupaci v roce 1968. Oficiální požadavek jeho skupiny byl zastavit cenzuru [24]. Na jeho pohřbu plakaly statisíce, ale už tenkrát bylo jasné, že více než 99% z oněch plačících udělají vše co se jim nařídí [25]. Cenzura i okupace trvaly až do roku 1989, kdy je Sovětský Svaz dobrovolně zrušil bez ohledu na hrátky sametových postkomunistických revolucionářů. O existenci Palachových přátel, Jana Zajíce a Evžena Plocka [24], kteří se též obětovali pro stejný cíl se veřejnost již tenkrát ani nedozvěděla. Všichni tři jsou hrdinové. 

Závěr 
Mezi zmíněnými osobnostmi lze najít znaky i vztahy, které je spojují. Všichni, kromě Tomáše Masaryka, byli konfrontováni nacismem či komunismem. Zhruba polovina jsou umělci, zhruba polovina (částečně se překrývající) jsou politikové. Jejich osudy se někde překřížily. Jan Masaryk byl synem Tomáše. Tomáš založil stát, který Beneš a Havel pomáhali rozložit. Matka bratří Mašínů se znala s Miladou Horákovou, Václav Havel byl spolužák bratři Mašínů, otec Mašínů byl v roce 1942 zavřen na Pankráci jen pár kobek od Julia Fučíka, Vančura byl zatčen kvůli Fučíkovi, vyšetřovatel Fučíka a mučitel podpl. Mašína, vrchní tajemník pražského gestapa Willi Abendschön [22, str. 28], byl pravidelný host ve vile Havlovy rodiny na Barandově [26, str. 212]. Havlovi umožnil divadelní dráhu Werich, který ho jako ředitel divadla přijal za kulisáka. Z uvažovaných 16+1 osobností vyplynulo nakonec 16+1+8 kandidátů (Voskovec, Medek, podpl. Mašín, Janata, Švéda, Paumer, Zajíc, Plock). Z oněch 25 zemřelo 15 násilnou smrtí. Podle výše (možná arbitrárně) zvoleného kriteria (vynechaje atentátníky na Heydricha a mnohé další) poskytli kandidáti 9 hrdinů, z nichž 6 zahynuli a 3 přežili hrdinský čin. Každý ať si sám určí, kolik je mezi 25 kandidáty vedle 9 hrdinů též statečných a/nebo obdivuhodných lidí. Zajímavé je, že žádný z hrdinů nebyl veřejně známá osoba než se stal hrdinou. 

1.  http://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Moravec 
2.  http://www.valka.cz/clanek_12048.html 
3. http://stopar.cs-info.cz/index.php/frankv-blog-mainmenu-37/286-moje-mladi-a-komunisticke-idoly 
4.  http://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1 
5.  Hubert Ripka, Únorová tragedie, Alantis 1995 
6.  Daniel Kaiser, Disident, Václav Havel 1936-1989, Paseka, Praha 2009 
7.  http://www.hegaion.cz/2012/10/o-mrtvych-dobre-o-zivych-zle-o-kom.html 
8.  Václav Černý, Paměti IV, Sixty-Eight Publishers, 1983 
9.  Jan Masaryk, Volá Londýn, Panorama Praha, 1990 (strana 195) 
10. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Masaryk 
11. http://cs.wikipedia.org/wiki/Milada_Hor%C3%A1kov%C3%A1 
12.http://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/c/400662/Jak-dalece-spolupracovala-Milada-Horakova-s-nacisty.html 
13. http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Ha%C5%A1ler 
14.http://ceskapozice.lidovky.cz/vladislav-vancura-fascinujici-pribeh-popravy-za-heydrichiady-p64-/tema.aspx?c=A120714_053134_pozice_72658 
15. http://is.muni.cz/th/383415/ff_b/Bakalarska_prace_Karel_Capek__Anna_Prchalova.pdf 
16. http://cs.wikipedia.org/wiki/Insigni%C3%A1da 
17.http://cs.wikisource.org/wiki/Rudolf_Medek_k_projevu_Obce_%C4%8Ds._spisovatel%C5%AF 
18. Miloš Čermák, Nanebevzetí Karla Kryla, Edice Amphora, Academia Praha 1997 
19. Jiří Kovtun, Tajuplná vražda, Případ Leopolda Hilsnera, Sefer Praha, 1994 
20.http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10195164142-vypravej/bonus/8119-jako-reakce-na-opozicni-dokument-charta-77-vznikla-tzv-anticharta-prorezimni-prohlaseni-za-nove-tvurci-ciny-ve-jmenu-socialismu-a-miru 
21. Anticharta, Revolver Revue, leden 2002, Praha 
22. Ota Rambousek, Jenom ne strach, edice RR, Praha 1990 
23. http://cs.wikipedia.org/wiki/Skupina_brat%C5%99%C3%AD_Ma%C5%A1%C3%ADn%C5%AF
24. http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_poch.php 
25. http://www.totalita.cz/volby/volby_1986.php 
26. Český hraný film a filmaři za protektorátu, Nakladatelsrví Libri, Praha 2007